Když se hry stávají vzpomínkami

29. červen 2016

Dnešek je pro herní průmysl vzrušující doba. Vedle titulů s nepředstavitelnými rozpočty vznikají celé nové žánry anebo se na videoherní prostředí adaptují ty staré. S nástupem nezávislé scény tak čím dál častěji vídáme třeba hry, které novinářka Cara Ellison označuje jako „vignette games“, tedy česky cosi jako herní črty. A přestože jejich autoři zobrazují krátké a pomíjivé okamžiky, dokážou hráčům předávat sdělení hlubší, než by se mohlo zdát.

„Myslím, že tě miluju,“ říká devatenáctiletá dívka svému příteli, který je navlečený ve skafandru a laserovou zbraní právě střílí na obrovskou chobotnici. Jak to? Nina a Blake totiž spolu hrají multiplayerovou hru, a přestože se nikdy neviděli, během mnoha měsíců společného virtuálního dobrodružství se mezi nimi vytvořilo pouto, které roste s každou další zprávou v chatu. Právě tento, v moderním věku ne zas tak nepravděpodobný příběh vám umožní prožít autobiografická hra Cibele americké autorky Niny Freeman.

Kromě autentických konverzací a e-mailů v ní najdete i Nininy selfie, básně a rozhovory s kamarádkami. Všemi střípky jejího života může hráč procházet a nechávat na sebe její autobiografický příběh působit. Cibele není zábavná v klasickém slova smyslu – Freeman i ve svých předchozích projektech počítačovou hru používá spíš jako médium pro vyjádření umělecké vize a předání pocitu s vírou, že se s ním alespoň někdo z globálního videoherního publika dokáže ztotožnit.

Do stejné škatulky bychom mohli zařadit i další nezávislou autorku Lucy Blundell. Ta na sebe upozornila krátkou textovkou One Night Stand, která subverzivním způsobem zpracovává zdánlivě vyčerpané téma sexu na jednu noc. Přestože hrajeme za muže, ve skutečnosti je hlavní postavou dívka, v jejímž pokoji jsme se s pamětí vymazanou alkoholem probudili. Je to etuda plná trapnosti, o to tíživější, že v souladu s novou videoherní vlnou stojí na osobních zkušenostech autorky. A ano – dohrajete ji sice za 20 minut, ale pocity, které vyvolává, mohou vydržet mnohem déle.

Nová generace ženských vývojářek se zkrátka nebojí zpracovávat sex a partnerské vztahy se vším, co k tomu patří, a nastavovat tak zrcadlo vysokorozpočtovým hrám, které na ně často nahlíží značně stereotypně a povrchně. Pokud ale zrovna nemáte náladu na zpackané vztahy, herní črty nabízí i – v uvozovkách – jednodušší témata. Krásně graficky zpracovaná Lieve Oma Floriana Veltmana je hřejivou vzpomínkou na milovanou babičku, minulost pak tematizují i naleštěnější hry, jako je třeba Gone Home. Do úplně jiného soudku pak patří hypnotizující Slave of God činorodého vývojáře vystupujícího pod přezdívkou Increpare, ve které můžete v bezpečí svého pokoje zažít, jaké to asi je, vydat se do tanečního klubu pod vlivem LSD.

03659421.png

Jakkoliv se herní črty liší svými tématy, spojuje je vlastnost, kterou se svými literárními obdobami sdílí – jsou to krátké výseky vypjatých chvil a příběhů, jejichž cílem je ve svých hráčích zanechat emocionální stopu. Nabídnout prostor pro identifikaci a reflexi – což je nakonec něco, o co se snaží každé umění.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka