Kintera, Roze Skoch a další o městech pro letní cestu: Východní neznámo, nebo ostravský bizár?

Krištof Kintera
umělec
Byl jsem uhrančivě uchvácen Japonskem, kde jsem byl krátkou dobu, byl jsem v Kjótu a tam bych se chtěl ještě vrátit. Japonsko je úlet celkově, tam je všechno jinak. Jiný myšlení, jiná tradice, člověka to fascinuje. Kjóto je navíc plný šintoistických chrámů, je to krásný starý město, vykazuje znaky velkoměsta, ale není to ještě bláznivý Tokio, ale formát, který mě baví víc, jako je třeba Praha nebo Amsterdam, kde člověk nepanikaří z toho, jak je to neobsáhnutelná obří metropole.

Čech bude v Japonsku celý život za cizince, vždycky budeš zírat na to, jak tam věci fungujou, nikdy se úplně nedostaneš pod slupku věci a to je to, co nás láká a zajímá. Euroamerický svět je čitelný, ale asijský je něco úplně jiného. Mě teda Japonsko zajímá daleko víc než Čína, z té mám podprahový strach, nechci se jezdit utvrzovat v tom, že lidský život nemá žádnou hodnotu.

Teherán|foto: Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 2.0 Generic

Iva Roze Skoch
cestovatelka, publicistka
Já bych se asi vydala do svého nejoblíbenějšího města na světě, což je Kapské město, ale tam bych jela spíš v únoru nebo březnu. Kdyby mě někdo vyexpedoval teď, tak bych jela do Teheránu, byla jsem tam v zimě, ale měla jsem pocit, že jsem stihla jenom přičichnout k jejich kultuře. Je tam toho spousta, co se děje pod fasádou, kterou člověk pronikne, až když je tam delší čas. Sice tam vidíte pouliční život, ale ve skutečnosti mají všichni dva životy, veřejný a vnitřní. Kvůli jejich režimu tam každý veřejně žije spíš jen tak na oko, až teprve když se seznámíte, tak vás pustí k sobě dovnitř. A když se vám to povede, zjistíte, že to není zas tak upjatá kultura, jako se zdá na první pohled.

Amalfi v Itálii|foto: Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Adam Gebrian
architekt, publicista
Pokud by to mělo být v létě, tak já mám léto spojené s koupáním a klasickým dilematem české dovolené: hory, nebo moře. Ideálně obojí a ve městě, takže město u moře v horách a klidně malý město. Pro mě je to italský městečko Positano, můžu přidat dvě další v jeho těsné blízkosti – Ravello a Amalfi, je tam fantasticky krásný prostředí, kde tisícimetrový hory zajíždí rovnou do moře, ty městečka jsou nádherný a je tam výborná zmrzlina, kapučíno, čokoláda, pivo, víno – to jsou myslím nezbytný základy proto, aby tam člověk někde vydržel dlouho. Před závorku dávám, že to může být úplně jakékoliv město, pokud je tam člověk v dobré společnosti.

Arch Vader
kritik architektury
Původně jsem chtěl mluvit o tom, že bych se jel podívat někam do Indie nebo Číny na nějaké extrémní sídliště. Na místo, kde se lidem žije tak špatně, že se tam skoro žít nedá, a zkusit si tam chvíli být. Ale v duchu Arch Wars zůstanu lokálním patriotem a vyberu si Ostravu. Ostravsko skutečně jede, vyznačuje se všude upadajícím parterem, vylidněným centrem, kde se všechno zavírá, pro milovníky moderního umění je tam socha trojského koně zkřížená s důlním vozíkem. Jsou tam nádherná obrovská sídliště plná barev a i klasické sídlištní šedi – Dubina, Poruba nebo Zábřeh jsou pecky, které by si příznivci bizáru neměli nechat ujít.

Lešení, plakáty a prostor na reklamy - dnešní Ostravica|foto: F. Tichý

V Zábřehu mám oblíbený růžový domek s antickou tematikou, který se teďka prodává, nazvali jsme ho Hell No Kitty. České dráhy v Ostravě neustále vyhrožují, že zbourají místní nádraží, a ministerstvo kultury ho za památku prohlásit nechce, tak si říkám, jestli to dopadne jako v Havířově, kde se nádraží snaží zachránit místní občané. Devastace domu Ostravica-Textilia je taky dost zajímavá a to už vůbec nemluvím o nové Fukušimě, teda o Nové Karolíně, u které člověk pochopí, že Ostrava je opravdu jiný svět.