„Lidé u nás tipují, kdo je pacient a kdo ‚normální‘ zaměstnanec.“ Café Na půl cesty má 20 let

20. červenec 2017

Café Na půl cesty byla ve svých začátcích jedna z prvních tréninkových kaváren ve střední Evropě, která dávala duševně nemocným možnost začlenit se do společnosti a sehnat práci. Letos tento pankrácký podnik slaví dvacet let, během kterých jím prošlo téměř 700 lidí. Dvě dekády fungování Café Na půl cesty v rozhovoru zrekapitulovali současný vedoucí podniku Jan Kratochvíl a také Renáta Fialová, vedoucí krizového oddělení Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, která před dvaceti lety stála u zrodu této netradiční pražské kavárny.

„Že by šlo o nějaký risk, jsme vůbec nebrali v potaz. Byli jsme naopak nadšení pro ideu zkusit nějakou novou službu pro lidi, kteří si prošli duševním onemocněním,“ vzpomíná na začátky v roce 1997 Renáta Fialová. „Na počátku bylo denní psychoterapeutické sanatorium, kam se chodili – a stále chodí – léčit mladí lidé, kteří onemocní například schizofrenií. Jejich léčba ale jednoho dne skončí a oni se pak musejí vrátit do života, což je moment, ve kterém je hodně důležité sehnat práci. Tak jsme si jednoho dne řekli, proč by místo těch záchodků v centrálním parku Pankrác, přes který jsme denně chodili pracovat do sanatoria, nemohl být bufet nebo kavárna. A tak vzniknulo sdružení Green Doors a přes to pak i celé Café Na půl cesty.“ Fialová dodává, že žádná inspirace ze zahraničí za tím nebyla. „Proto také ten název,“ doplňuje Renátu současný vedoucí kavárny Jan Kratochvíl. „Pro lidi to bylo na půl cesty k uzdravení od duševního onemocnění a zároveň to měli zcela prozaicky na půl cesty do práce.“

Jak funguje Café Na půl cesty pro klienty v praxi? „Doba rehabilitace je minimálně tři měsíce a maximálně jeden rok, ale dá se to samozřejmě přizpůsobit. Zároveň nechceme lidi u nás v tréninku držet zbytečně dlouho, za ty roky máme ozkoušeno, že se barmanské dovednosti dají během zmíněné doby natrénovat,“ vysvětluje Kratochvíl. „Když pak skončí v naší rehabilitaci, předáváme je dál k našim kolegům z programu začleňování na trh práce, kteří s nimi už můžou řešit konkrétní práci na otevřeném trhu. Případně máme spřátelené kavárny, kde můžou pokračovat v jiném režimu.“ Café Na půl cesty totiž pro klienty nenabízí klasickou práci, ale takzvaný pracovní trénink za přítomnosti terapeuta. „U nás se naučí klíčové věci ohledně pracovního režimu, zbaví se sociálních úzkostí, sociální izolace a získají potřebné sebevědomí. A pak už můžou pokračovat dál, ale nemusí to být nutně zase kavárna,“ dodává Kratochvíl.

„Když s námi klienti seděli v ordinaci, tak jsem si kolikrát nedokázala představit, co pro ně ta nemoc znamená v praktickém životě,“ připomíná jeden z důležitých aspektů existence podniků typu Café Na půl cesty Renáta Fialová. „V kavárně jsem pak ale zažívala konkrétní příklady, kdy klient přijal objednávku na kávu, kterou připravil, ale než se s ní otočil k zákazníkovi, zapomněl, že byla pro někoho jiného, a napil se jí. Zkrátka díky kavárně můžeme pozorovat, co znamená porucha pozornosti u konkrétní nemoci, a přicházet spolu s klienty na to, jak onu rehabilitaci nastavit, aby fungovala a měla dobré výsledky.“

Poslechněte si celý rozhovor a navštivte výstavu ke dvaceti letům existence Café Na půl cesty, která je k vidění v parku před kavárnou až do 15. června!

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.