Meandry Botiče, vily na Spořilově, nouzové kolonie. Redaktor Jonáš Zbořil doporučuje procházky
Za nejlepší víkendový restart beru procházky nebo projížďky na kole. Nic jiného nedokáže tak dobrým způsobem zpomalit čas, vyvětrat v hlavě a uložit do paměti hezkou vzpomínku, ke které se člověk vrací přes týden v kanceláři. Tady je pár tipů na nezapomenutelná místa v Praze.
Odpočívání v rubu města aneb Rokytka a Botič
Osobně se mi dobře odpočívá v takzvaném rubu města. Zatímco líc jsou ulice s fasádami domů, náměstí, obchoďáky, prostě to, co běžně vidíte, rub se schovává u železničních tratí, dálnic, uvnitř vnitrobloků. Stačí prostě párkrát zahnout a najednou se díváte na střechy, antény, ulice z bezpečné vzdálenosti. Všechno vypadá trochu hezčí, a protože ten pohled člověk nezná, přináší slušnou dávku vjemů.
Rub města jde v Praze snadno prozkoumat i podél potoků (podle někoho stok) Rokytka nebo Botič. U Rokytky člověk bloumá parkem pod betonovými mosty čtyřproudovek, až nakonec dojde ke starému, dřevěnému kostelu. Cestou může uhnout i k nouzové kolonii Kotlaska, kde se na sebe na kopci lepí malé domky z dřevotřísky a vepřovic, na zahradě mají divoké víno a skrz malá okýnka dohlédnou až na Hrad nebo byznysový Karlín. Když budete dlouho nahlížet do zahrady, dost možná na vás z pootevřených dveří někdo houkne, jestli nechcete buchtu nebo svařák (to se stalo!).
Druhá městská stoka, Botič, vede poblíž mého bytu. Tady ve Vršovicích si z něj lidi spíš dělají legraci, protýká pod hlavní třídou a odklízí se do léta neuklízeného parku, v korytě se občas válí odhozený nákupní vozík. Jenže čím dál podél Botiče jdete, tím víc si všímáte, jaký je okolo něj klid. Postupně odpadávají výrostci na lavičkách a přibývají staré fary, opuštěné dvorky, uličky o délce pěti metrů nebo náměstí, na kterém by ani nezaparkovalo auto. Po cestě se člověk přiblíží další nouzové kolonii – Slatinám, které už sto let odolávají tlaku bohatších stavitelů a chrání se hradbou z bažin a překladových kolejí. A u Záběhlic se najednou rub města začíná měnit v krajinu. Potkáte Hamerský rybník, který na jedné straně nabídne velikou hospodu, na druhé straně ve svahu zakopaný vinný sklípek jako pro hobity. V meandrech Botiče to připomíná džungli, kterou občas vytěsní stará budova mlýna nebo statek s majestátní lípou. No a než se nadějete, před chvílí usoplená městská stoka vás dopraví k hostivařskému lesoparku a veliké přehradě, kde už se připravují na letní pivněpárkové hody. Celá tahle botičská trasa je vedená jako cyklostezka – na odpoledne ideální výlet.
Čtěte také: Choďte na procházky, doporučují umělci i historik, který si na bloumání založil byznys
Spořilovské Beverly Hills
Vilová čtvrť na Spořilově je ze dvou stran skřípnutá mezi dálnicemi, takže se k ní člověk nedostane zrovna snadno – nejspíš ho ani nenapadne, že by se daným směrem vůbec měl vydávat. Jakmile se ale jednou přiblíží k tichým uličkám s prvorepublikovými vilkami, bude se na tohle místo pravidelně vracet. Čtvrť na svahu má ve svém středu veliké parkové náměstí, kterému dominuje funkcionalistický kostel. Od náměstí se rozbíhají tiché ulice se zahradami, za starými borovicemi se schovávají domky jak z filmů s Natašou Gollovou. Na vrcholu kopce je česky skromný bulvár lemovaný stromy. Tahle část Spořilova by mohla v pohodě konkurovat slavné Ořechovce nebo jiným prestižním pražským čtvrtím, jenomže je navíc neokoukaná. A ještě je to odsud kousek k rozsáhlému třešňovému sadu u Záběhlic nebo ke Krčskému lesoparku.
Sedmidomky a Malvazinky
Dva hobitíny najdete na opačných koncích Prahy, ale oba stojí za to vidět. Na Malvazinkách i v pražských Vršovicích najdete unikátní domky, které svou velikostí připomínají příbytky pro křečky. Za první republiky tu bydleli hlavně bohatší dělníci, ke třem patrům dostali i zahrádku, asi aby se nezlobili, že z kuchyně do ložnice musí pořád běhat nahoru dolů. Na Malvazinkách se můžete procházet bludištěm titěrných ulic a nakonec projít i vnitřní pěšinkou podél zahrad a zkoumat, která je nejhezčí (lidová tvořivost tu nezklame), ve Vršovicích berte malé domky jako předkrm před obřími Slatinami – tahle nouzová kolonie je plná opuštěných zahrad, prašných cest a železničních vagonů, které si obyvatelé přestavěli na domy. Veliká je tak, že zasahuje do čtyř pražských čtvrtí.
Čtěte také: Nouzová kolonie Slatiny přežívá dějiny ve vratkých chatrčích
A kdybyste náhodou jeli sami, do sluchátek doporučuju třeba Porches. Synthpop ořezaný na kost, takže pod nástroji občas vyleze ticho okolí. Zní to jako rozchodová deska, texty podivně naivní, symetrické a přitom neohrabané, až je to dojemné. „I tell you the truth, you tell it to me too, I know I need you, you know that we are through,“ koktá Aaron Maine a hned v následující skladbě se rozplývá nad vynálezem automobilu. Nejlepší cvok na doprovod k projížďce.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
