Medici neradi punk a studenti fildy nejvíc chodí do hospod. Za váš vkus může kulturní kapitál

Jak výzkum přesně probíhal a co bylo jeho cílem?
Probíhal na všech fakultách Univerzity Karlovy mezi studenty prvních a druhých ročníků a zaměřoval se na kulturní spotřebu. To znamená, na volný čas a zájmy, třeba na jaké filmy a seriály se lidé dívají, jakou hudbu poslouchají, kam chodí. Ale nezahrnuje to jen kulturu jako takovou, ale třeba i co rádi jedí, kde jedí, jestli tohle vůbec řeší. To je taky významná otázka, jestli je to vůbec zajímá.

Dá se jednoduše shrnout, k čemu jste došli?
Data jsou úplně čerstvá, výzkum probíhal na začátku tohoto jarního semestru, takže se ještě analyzují. Zajímalo mě, co studenty rozlišuje v otázkách vkusu. Byl to výzkum kvantitativní, prováděli jsme ho formou dotazníků. S oblibou říkám, že když kvantitativní výzkum dojde k tomu, co jsme čekali, tak je to vlastně dobře. Takový výzkum je hrubý, nemůže se zabývat žádnými jemnými nuancemi, a je tak v pořádku, že ta data dávají smysl. Když někomu prezentuju výsledky, tak vždycky řekne: „To bych taky dokázal říct, že takhle to je.“ Ale pro nás je cenné, že výsledky máme v číslech, se kterými pak dokážeme pracovat dál, a můžeme přesně sledovat, kdo má například jaký vkus.

Proč jste se pustil právě do výzkumu o kulturních preferencích, o dobrém vkusu? Jaké jsou širší souvislosti?
Kdybych to měl zasadit do svého oboru, tak je to výzkum, který se zaměřuje na kulturní kapitál. To je velmi významný pojem, se kterým přišel francouzský sociolog Pierre Bourdieu, a je to zdroj, který každý z nás do určité míry má nebo nemá. Ekonomický kapitál známe všichni, máme různé příjmy, jsme různě bohatí. Bourdieu přišel v 60. letech s tím, že existuje ještě další kritérium, které způsobuje, že lidé mají rozdílné šance, čeho mohou v životě dosáhnout. Přesně to je kulturní kapitál. Kulturní kapitál určuje i to, jaký máme vkus, jakou kulturu konzumujeme a naši schopnost se o ní bavit.

Studenti - studentky - na univerzitě - univerzita|foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic

Co konkrétně může být kulturním kapitálem?
V 60. letech byl kulturní kapitál spojen hlavně s tradiční kulturou, třeba s vážnou hudbou. Je to takzvaná legitimní kultura, něco, co je společností potvrzované. Instituce nám říkají, co je správné a naopak co je populární, masovou kulturou, která takové hodnoty nemá. A zdálo se, že dnes už to takhle není. Dnes už vás nijak nedegraduje, když nemáte rádi operu. Ale řada výzkumů, včetně toho našeho, naznačuje, že se to jen proměnilo, že „správná“ legitimní kultura stále existuje, jen má jiný obsah. Dnes to může být třeba quality TV. Dá se předpokládat, že kdo nemá ten „správný“ vkus, tak je potenciálně v nevýhodě. Každopádně kulturním kapitálem se stává jen to, co je vzácné, menšinové. Protože něco, co je masové, těžko může být předmětem distinkce.

A vyšlo vám tedy, že se dá vkus strukturovat podle jednotlivých fakult? Je to opravdu tak, že například studenti filozofické fakulty mají kulturní kapitál vyšší než jiní?
S fakultami to opravdu tak vyšlo, pro mě možná až překvapivě silně, i když logiku to samozřejmě má. Fakulty se ukázaly jako celkem jednoznačné třídící kritérium, ale samozřejmě hranice nejsou výrazně ostré, svět je nekonečně komplexní. Ale vystupuje tam to, co je v souladu s předpokladem kulturního kapitálu. Takže studenti, kteří se budou v životě opírat o kulturní kapitál a pro které je v jejich budoucí profesi znalost legitimní kultury klíčová, tak jsou na filozofické fakultě, na sociálních a humanitních vědách nebo na teologických fakultách. A naopak menší oblibu legitimní kultury a příklon k té masové najdeme třeba na lékařských fakultách. Tohle v datech vysledovat můžeme a dává to smysl z hlediska toho, co je pro tu kterou profesi klíčovou kompetencí.

Ale když se zkoumá kulturní kapitál, tak se člověk pohybuje trochu na ostří nože. Bourdieuho přístup je totiž hodně kritický k legitimní kultuře. Snaží se ukázat, že je to nějaký typ moci, který ve společnosti funguje. A že zvlášť lidi, kteří kulturní kapitál mají, považují za oprávněné a přirozené tvrdit, že něco je lepší a více hodnotné a něco méně. Bourdieu ukazuje, jakými mechanismy se tohle ve společnosti vytváří. Je to samozřejmě problematické hodnotící hledisko, zvlášť když si uvědomíme, že vědci, kteří tyhle výzkumy dělají, kulturní kapitál mají…

Mileniálové - teenageři |foto: Creative Commons Attribution-NoDerivs 2.0 Generic

Panuje obecná představa, že každý má stejné šance a může studovat, co chce, je to ale tak, že nás ve skutečnosti výrazně formuje prostředí? A je to tak, že kulturní elity se pak často recyklují a děti z těchto rodin mají větší šanci dostat se na z hlediska kulturního kapitálu prestižní obory?
Určitě. Hlavní záměr podobných typů výzkumů je ukazovat, jakým způsobem k tomu dochází. Je to velice komplikovaný proces, do hry vstupuje celá řada faktorů. Samozřejmě v první řadě rodiče, pak školy, například, jestli jste na základce v malém, nebo velkém městě, už trochu formuje, v jakém prostředí se pohybujete. České školství je navíc velice selektivní. Odejdete třeba na osmileté gymnázium, kde se osm let pohybujete mezi spolužáky často s velmi podobným zázemím a tak dále. A tak se postupně vytváří něco, čemu Bourdieu říká habitus, který se projevuje odlišným vkusem. Ona i volba studijního oboru je volbou do jisté míry estetickou. Chceme něco studovat, protože se nám to líbí. Ale samozřejmě se tam objevují i další faktory, třeba že si daným oborem můžete dobře vydělat.

Je to tedy tak, že dítě z rodiny s malým kulturním kapitálem, které má rodiče třeba jen se základním vzděláním, má větší šanci dostat se například na medicínu než na FF nebo FSV? Protože v minulosti naopak lékaři pocházeli z těch nejvzdělanějších rodin…
Musíme to vnímat v kontextu rozšíření vysokoškolského vzdělání obecně. V minulosti patřili všichni vysokoškolští studenti mezi elity, a to napříč obory. To se během 20. století změnilo, takže bychom to mohli pozorovat více či méně všude, asi nejen na medicíně.

Ale co mi přijde na kulturním kapitálu zajímavé, je, že nám umožňuje bavit se o rozdílech ve společnosti nejen ve vertikální rovině. Tedy že je někdo nahoře a někdo dole, jako to ukazuje třeba pohled třídní, ekonomický. My můžeme sledovat i horizontální rovinu, napětí mezi lidmi, kteří jsou ve stejné nebo podobné ekonomické třídě, ale opírají se o úplně jiné hodnoty. A pak tam vzniká konflikt, protože lidé jsou úplně jinak kulturně, hodnotově nebo politicky orientovaní. Třeba učitel se teoreticky může opírat více o kulturní kapitál, zatímco nějaký drobný podnikatel více o ekonomický. A každý se bude ke společnosti vztahovat úplně jinak.

Sociolog Ondřej Špaček z FHS UK|foto: Barbora Linková

Neprozradil byste přece jen nějaký konkrétní výsledek vašeho výzkumu? Například jestli se potvrdilo, že alternativnější kultura a hudba, punk dejme tomu, je oblíbenější na filozofické fakultě než jinde?
Tak zrovna punk je bitej všude, když to řeknu obecně, na hodnotících škálách měl nízké skóre. Ale pokud někde bodoval, tak to bylo na filozofické fakultě, a ještě víc na sociálních vědách a humanitních studiích. Ukazuje to mimo jiné na rozdíl mezi starou a novou legitimní kulturou. Někdy se tomu říká „nově se vynořující kulturní kapitál“, opírá se například o ty zmíněné kvalitní seriály, alternativní hudbu anebo i to, že lidé chodí do hospod. Je to pro mě zajímavé zjištění, že chození do hospod, alkohol a kouření není běžné mezi všemi studenty, ale je mnohem více spojené s lidmi, co kulturní kapitál mají.