Městská kontra-cyklistika alleycat jede podle vlastních pravidel
Popularita fixek, kol u nás známých jako furtošlap, se svezla s retro vlnou, která v prvním desetiletí nového tisíciletí znovu zaplavila popkulturu. Některé přitahuje minimalistický styl a berou je jako módní doplněk, protože prostě vypadají dobře. Další po vzoru kurýrů organizují neoficiální závody městem, známé jako alleycaty, míjející se přístupem s regulemi sportovní cyklistiky. Ukazují na to, že ulici nemusíte využívat tak jako všichni ostatní.
„Je to místo mezi auty, náklaďáky a autobusy, kterého si lidé ani nevšimnou. My tyhle slepé uličky využíváme jako příležitost – tam existujeme,“ říká ve snímku Line of Sight Lucas Brunelle, který se zasloužil o popularizaci městských cyklistických závodů alleycat po celém světě. Velké události jako newyorský Monster Track, které dokumentuje, mají dvě pravidla – jezdí se na fixkách a nejsou povoleny brzdy.
„Pro mě to není o využívání skulinek mezi auty, ale o orientaci ve městě – jak ho znáš, kde si najdeš jaké uličky. Třeba když víš o čtvrti, kde jsou kostky, tak bude rychlejší ji někudy objet, i když to bude delší. Jestli tam je hodně aut nebo ne, to je mi jedno,“ říká Šaman z pražského kolektivu Bikepunx, kteří jako jedni z prvních tradici přenesli k nám a od roku 2011 dělají jarní alleycaty. Stejně nezáleží na tom, jestli máte nebo nemáte brzdy – není to pro ně podmínka. „Používáš město tak, jak ho chceš používat – proto děláme ty závody, nemusíš jezdit po ulici autem jako všichni, ale můžeš ji využít k tomu, abys tam uspořádal závod a kreativně to přizpůsobil tomu, co chceš dělat, a ne jenom tomu, k čemu by to mělo sloužit,“ dodává.
Kurýři a poslíčkové v Americe závody vymysleli, aby poměřili síly v simulovaném pracovním režimu. Od roku 1993 se také pořádá Cycle Messenger World Championships, což je něco jako oficiální mistrovství kurýrů. Koncem 90. let zdokonalili a zrychlili svá kola při doručování zásilek – očesali je o zbytečné součástky (mnohdy včetně brzd) a vystačili si s jedním převodem. Tak vznikl fenomén fixed gear, díky kterému se začala sbližovat cyklistika jako sport s městskou kulturou – společným jmenovatelem jsou pak alleycaty.
„Tady to vůbec s kurýrskou scénou spjaté není. Závody jsou hodně podobné tomu, jak se to dělá jinde – zvolí se checkpointy, podle nichž se postupuje. Je to dělané pro lidi, kteří po městě jezdí na kole,“ vysvětluje Šaman.
Pavel Vokatý, který letos pořádal třetí ročník podzimního alleycatu Two Hills Suicide, se checkpointy snaží ukázat lidem nová netradiční místa, která v Praze vznikla – galerie nebo bistra. Rádi oživují město. Inspiroval se u Bikepunx a s úsměvem říká, že se společně maličko hecují, kdo vymyslí zajímavější místo pro záchytné body: „Tento rok jsem měl jeden checkpoint v galerii Berlinskej model, kde byla zvuková instalace a plus tam tancovala módní bloggerka Kaa Glo – ta na sobě měla napsané tajné heslo a úkolem bylo to heslo v galerii najít. Lidi hledali různě na instalaci a pak zjistili, že to je na té holce, která tancuje. Ona na ně musela být hrozně nepříjemná a odhánět je, aby jim to ztížila. Další byl třeba na Radlické, kde jsme měli výborného DJe, který hrál rap (takový swag), do toho tam byl basketbalový koš a dva hráči, kteří ho bránili, a účastnici museli dát koš, aby se posunuli dál.“
Letos byl závod součástí třídenního festivalu InDust3 – přes den se jezdilo a večer jste mohli zajít na koncert nebo promítání fixkařských videí, jako třeba ikonické Macaframy, na zeď žižkovského Bajkazylu: „Spojili jsme se s víc lidmi a vymysleli program na celý víkend. V pátek se jel Two Hills Suicide, v sobotu překážková dráha na fixkách v holešovickém přístavu a třetí den Criterium, to jsou hromadné závody na fixkách na okruhu, kde jedou lidi zároveň – šest okruhů, šest kilometrů, různě přes zatáčky a esíčka. Je to trochu nebezpečné, protože jedou galusku na galusku, nemají brzdy a jede se na čas vyřazovacím způsobem.“
Pro Šamana alleycat znamená také vymezení se proti oficiální cyklistice: „Nemá to být sportovní událost jako nějaké velké závody – sejdou se lidi a jedou, nejsou tam žádné velké ceny nebo sponzoři, to město není nijak uzavřené. Uděláš závod ve městě a nepotřebuješ být super sportovec a mít k tomu nějakou sportovní organizaci a všechny tyhle formality. Částečně je to osvobození cyklistiky od takového toho těžce sportovního prostředí.“
Chtějí to dělat, protože to mají rádi. Kdyby se podle jeho slov spoléhali víc na sponzory než na lidi kolem sebe, do budoucna by to bylo neudržitelné.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
