Místo na ulici si ženy často musely „zasloužit“ – donáškou drog a prostitucí

„Tenkrát to všechno začalo na hlavním nádraží a na náměstí Republiky, to bylo kolem osmdesátého devátého takové první drogové centrum. Já mám téma substituce, jelikož do squatů vás tahat nebudu a do varen také ne, protože všichni chceme spát doma, ne na policii,“ otevírá Jana prohlídku ve vestibulu metra na náměstí Republiky.

„Potom co dlouho berete pervitin, nejdřív to jsou dojezdy, nepříjemné pocity, kdy třeba týden nespíte. To nejhorší, co se může stát, je toxická psychóza – halucinace sluchové, zrakové. Co se týče heroinu, tenkrát tu byl v ulicích, bylo ho tu hodně. Hlavně kolem Staromáku, Celetné, Kotvy, Dlouhé třídy. V dnešní době jsou in různé druhy amfetaminů, jmenují se Magic a Funky. Poslední, ta droga tu ale není, je z Ruska, to je krokodýl, člověk končí tak, že se z vás rychle stane zombie.“ Od 90. let prošlo centrum Prahy řadou změn, které ovlivnily pohyb lidí bez domova po městě, jevy jako prostituce proměnily místa, kde se dají drogy sehnat dnes. „Tady na rohu máme Českou pojišťovnu. Ta tu dřív nestála, byla tu pizzerie, kde člověk přišel k pervitinu velmi lehce. U jednoho stolu koupil a u druhého si bez problému šňupnul. Policie to tenkrát fakt moc nehlídala,“ dává kromě zóny kolem I. P. Pavlova další příklad Jana. Od Kotvy míříme na Staroměstské náměstí.

„Mám dostudovanou střední školu s maturitou. Měla jsem od maminy trošku větší svobodu, tak jsem to blbě čapla do rukou. Pořád si říkáte, že to je fajn, že na tom ještě teď nebudete závislí a nebude z vás bezdomovec. Člověk nepočítá s tím, že by to takhle mělo skončit,“ vrací se za chůze k drogovým začátkům Jana. Dnes bydlí na ubytovně a drogy už nebere. „Máme dvě substituce. Metadon je pro lidi, kteří berou dlouho, dvacet, dvacet pět let. Jde o jejich socializaci, aby si mohli najít brigádu, bydlení na ubytovně. Subutex, Suboxone, Buprenorfin, účinná látka je jedna a není hrazený státem. V krabičce je sedm prášků, stojí tisíc čtyři sta, člověk potřebuje na den čtvrtku prášku, půlku, ale i tak je tu se substitucí černý trh. Tím, že jde o substituci, tak se uvolňuje pomalu, z heroinu se člověk vyspí. Byla jsem na gramu a půl heroinu, byli lidi na třech gramech. U substituce potřebujete sto padesát, tři sta korun na den, tenkrát jste potřebovali patnáct set, tři tisíce,“ dodává Jana. Kromě Pragulicu se angažuje ještě v neziskovce Jako doma, která pomáhá ženám bez domova, a účastní se také projektu Živá knihovna Amnesty International.

Bezdomovci (ilustrační fotka)|foto: zdroj: Flickr.com

„První asociace ke slovu ulice jsou drogy a alkohol. Násilí lidi moc nenapadá, i když se to už lepší. Násilí je tam ale moc, k ženám zvlášť. Mnohdy se ženy kvůli násilí na ulici dostanou, ještě si najdou násilného partnera, který je sice chrání před ostatními, ale sám ji bije, jenže pro tu ženu jde o nějakou jistotu.“ Vedle násilí je život žen na ulici těžší také kvůli větší náchylnosti k drogové závislosti, hůře se vyrovnávají s nedostatečnou osobní hygienou, spousta žen se často snaží uživit, nebo jsou nuceny k prostituci. I proto v závěru procházky míříme přes Příkopy a dřívější drogový meeting point – Slovanský dům – na Karlovo náměstí. Cestou mi Jana popisuje své plány do budoucna. „Workshopy by měly být o drogové prevenci a asertivitě, aby se především děti naučily říct ne.“