Moderátorka Anita z umělecké stáže v Norsku: Losos je refrén a krevety sloka
Měsíční pobyt na dalekém severu se pomalu krátí, slunce stoupá po obloze vzhůru a světla je čím dál víc. I náš pobyt na zkušebně se s blížícím se termínem prezentace prodlužuje a na výlety není příliš času. Čas ale vždycky vyjde na delikátní dobroty v duchu „musím sníst co nejvíc z moře, když jsem u moře“ a tomu tady prostředí víc, než fandí.
Losos je refrén a krevety sloka, které jen tak neomrzí, ale díky podezřelé slevě jsem riskla i cosi s názvem „skrie“. Ukázalo se, že je to lahodná, nejvíc rybovitá a pochopitelně zdravá treska, která má norská už v druhovém jméně, takže trefa do černého.
Ten nejvyšší triumf měl ale přijít s obchoďákem na kopci, který kromě výhody namakaných lýtek po stoupání po zledovatělém chodníku, obrovského plastového medvěda a výhledu na nekonečný západ slunce do moře přinesl i mrazicí box s kýženým a dlouho neobjeveným sobím masem. Kamarádky z divadla měly radost, že taky jednou nesu z nákupu něco jiného než obvyklý tandem, občas doplněný batáty. Tmavé maso chuti býka s jelenem dohromady bylo vynikající.
Vydávat se na lov je vůbec místní kolorit. Ať sněží, fouká, nebo svítí slunce, každé ráno vyplouvají lodičky rybářů na širé moře ulovit, co se dá. Tohoto hesla se taky řídíme, a proto jsme se vydaly na návštěvu za opravdu malinkatou babičkou (našly jsme ji na Facebooku na stránce pletených norských svetrů), která nabízela svetry, rukavice a ponožky, a to všechno s norskými vzory. Vzor na mém novém, uloveném, ultrateplém a (na místní poměry) ultralevném norském svetru se jmenuje marius a soudě dle vážného pokyvování hlavou našich hostitelek Norek o jeho původnosti z tohoto kraje nelze pochybovat.
Oslavit pletené vzory jsme se pak vydaly (poprvé za dobu, co tu jsme, za což nemůže ani tak suchý únor, jako spíš peněženka) do hospody, ochutnat silná místní piva a potvrdit si, že „pivo“ se ve světě říká ledasčemu.
A ten večer, cestou domů, se jen tak mimochodem nad našimi hlavami vykulila polární záře.
Vydávat se na lov, ať už čehokoli, je tu zřejmě opravdu kolorit.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
