Na Národní třídě ožívá dlouho prázdný Dům uměleckého průmyslu, možná se v něm usadí designéři

Ve dříve monumentálním a dnes vybydleném kinosálu v pražském podzemí se srocují davy lidí. Prostorem zní hudba, lidé korzují ze sálu k baru a čekají na začátek programu další ze série přednášek FuckUp Nights. Vypadá to jako obvyklá party v nějakém z nově oživených industriálních míst, která se v posledních letech objevují na kulturní scéně. DUP je ale výjimečnou architektonickou památkou. O to smutnější je jeho osud.

Proto se také kreativní ředitel DUP36 Tomáš Studeník rozhodl do obnovy prostoru pustit: „Byl to ambiciózní projekt, špičková architektura. Je smutné, jak to za dobu, co se na to všichni vykašlali, zchátralo. Ale doufáme, že tenhle dům bude mít zase zajímavou budoucnost. Chceme k němu přitáhnout pozornost, vzbudit zájem o nějaký dlouhodobý kulturní projekt. Aby to nebyl další prostor v centru, kam nikdo nemůže, protože je tam hotel.“

Budovu navrhl architekt Oldřich Starý a dokončena byla roku 1936. Stala se perlou československého funkcionalismu, mezi dodnes jedinečné architektonické prvky patří třeba mobilní skleněná střecha nad atriem. Svaz československého díla, který objekt vlastnil, si vytkl za úkol podporu průmyslového designu, výtvarníků, designérů, družstev a drobných podnikatelů. DUP se stal centrem aktivit Svazu, po otevření v něm sídlilo také partnerské nakladatelství Družstevní práce a prodejna Krásná jizba, která fungovala jako showroom nejlepšího českého užitého designu, grafiky a umění. Jejím výtvarným poradcem byl od roku 1929 Ladislav Sutnar, s Krásnou jizbou a DUPem ale spolupracovala takřka kompletní výtvarnická a designérská špička.

Kdyby měl Tomáš Studeník možnost naložit s prostorem podle svého, rád by ho navrátil k jeho původnímu účelu: „Chtěli bychom z toho zase udělat dům uměleckého průmyslu, místo, kde by měli zázemí čeští designéři, dílničky a manufaktury, kde by se mohli setkávat a vystavovat.“

Po roce 1948 se Svaz sloučil s nově vzniklým Ústředím lidové a umělecké výroby (ÚLUV), které se zaměřovalo už jen na ochranu a rozvoj lidové umělecké tvorby. Během osmdesátých let budova začala chátrat, opravy památkově chráněného objektu ale byly příliš náročné. Na začátku devadesátých let došlo k nepřehledné a pravděpodobně účelové privatizaci, která vyústila v likvidaci, a dům se ocitl ve vlastnictví soukromníka, který se o něj nikdy nestaral. Po desetiletí zůstával prázdný, stejně jako řada domů v nejbližším okolí i širším pražském centru. K nejbližšímu z nich, na nároží Jungmannova náměstí a ulice 28. října, je to jen několik desítek metrů. ÚLUV ožilo dočasně jen v letech 2010 a 2011, když se v něm konal průkopnický festival 4 + 4 dny v pohybu, který už před lety soustavně upozorňoval na chátrající budovy v Praze.

Tomáš Studeník a Jakub Cortés, který v nově otevřeném DUPu provozuje antikvariát s desítkami tisíc knih a obchod s retronábytkem, využili možnost si prostor pronajmout a spřádají plány, jak místo znovu oživit: „Máme hodně poptávek po komerčních akcích a firemních večírcích, ale my spíše hledáme zajímavé kulturní, umělecké neziskové či charitativní projekty. Výdělečné akce nám ovšem pomáhají financovat provoz. Rádi bychom teď našli nějaké mecenáše, abychom se tu mohli věnovat aktivitám, které mají pozitivní dopad na společnost a slouží Pražanům.“

Po pár měsících fungování se jim jejich záměry daří, některé akce jsou vyprodány dlouho dopředu. Návštěvníci, které jsem v DUPu potkala, si prostor unisono pochvalovali, i přesto, že mrzli v zimních bundách a na volný záchod čekali pořádnou chvíli: „Mrzí mě, že je to tady takový zanedbaný, ale jsem ráda, že se to začíná probouzet k životu a že podobně oživená budou i všechna další podobná místa v Praze,“ shrnula dojmy jedna z divaček.

Studeník má s místem velké plány: „Představujeme si, že by tu měl být multifunkční prostor. Dole v sále by se konala kultura a zároveň by budova sloužila jako administrativní a prezentační centrum drobného průmyslu, sídlily by tu i neziskové projekty, fungoval by tady coworking, byla by tu třeba nějaká zajímavá restaurace. Prostě otevřené místo pro všechny. Místo, kde by to žilo.“ Kolektiv má ale prostor pronajatý pouze na dva roky a nikdo neví, zda majitel nedá přednost krátkodobě výnosnější investici a nepřestaví budovu například na hotel. Díky aktivitám klubu DUP36 se ale k objektu znovu obrátila pozornost médií i veřejnosti, čistě komerční a necitlivé využití budovy by tak mohlo být o něco těžší.