Na vlčí hlídku bez vlků. Chvíli v divočině můžete zažít i u nás

Hned na začátku se rozdělujeme na dvě skupiny, v každé z nich je alespoň jeden hlídkař, který má se stopováním divokých zvířat svoje zkušenosti. V sobotu ráno krátce po osmé nám vedoucí naší skupinky Kristýna popisuje cíle dnešního dne. „Na vlka asi nenarazíme, ale budeme sledovat hlavně pohyb rysa, který zde žije. Projdeme si hlavně vrcholky hor, podíváme se na místa, která má rys rád. Můžou to být třeba skalky, kde může odpočívat, tam nechává zbytky potravy nebo trusu.“

Díky romantické přírodě Jizerských hor, krásnému jarnímu počasí a neobvyklému pohyby na sněžnicích se můžu na chvíli cítit jako sibiřský lovec. Na velké dojímaní nad krásou okamžiku ale kvůli neustálým problémům se sněžnicemi a blouděním nezbývá mnoho času. Chvílemi dokonce putujeme po jizerské běžkařské magistrále. Poctivě budovanou lyžařskou stopu se snažíme ničit co nejméně.

Hlídkař Michal a Kristýna z vlčí hlídky|foto: Martin Ocknecht

Když se pak ztratíme na delší dobu, stoupáme do pěkně ostrého jizerského krpálu. Přemýšlím, co v horách vlastně dělám. Hlavní smysl vlčích hlídek mi předtím objasnila jejich koordinátorka Alena Fousková. „Hlavním cílem je být součástí ochrany velkých šelem. Aktivním chozením do přírody, které brání pytláctví. Když se o nás ví, že chodíme na vlčí hlídky, tak si pytláci dávají větší pozor.“ I z tohoto důvodu neupřesňujeme konkrétnější informace o přesném výskytu naší patroly. „Nechceme, aby pytláci věděli, kde přesně chodíme.“

Vlčí hlídky pracují v České republice od roku 1999. Od té doby počet divokých šelem v české přírodě, dříve prakticky vyhynulých, narůstá. V současnosti se skupina asi pěti vlků pohybuje v Beskydech, v březnu roku 2014 byla přítomnost vlka díky fotkám z fotopastí potvrzena v nově rozšířené části CHKO Kokořínsko – Máchův kraj. Rysů je v českých horách víc, asi sto kusů. Medvědů, kteří se k nám občas zatoulají ze sousedního Slovenska, je nejméně. Naposledy byla největší šelma zaznamenána v blízkosti Valašského Meziříčí.

Brzy po odbočení z magistrály narážíme spolu s naší vedoucí Kristýnou a dalším hlídkařem Michalem na první stopu. „Můžeme vidět otisky prasete divokého. Poznáme ji podle zadních kopýtek, takzvaných paspárků. Rysí stopa to není. Jsme ale v oblasti, kde je výskyt rysů poměrně častý. Rys se vyskytuje v blízkosti skalek, kde si budují svoje úkryty. Proto se vydáme právě tam,“ zavelí vedoucí naší skupinky.

Stopy kance v Jizerských horách|foto: Martin Ocknecht

Nezbývá než znovu utáhnout vázání na sněžnicích a prodírat se tajícím sněhem dál. Sluníčko se většinu dne schovává za mraky, přesto neztrácí ani jeden ze členů patroly optimismus. Cestou potkáváme staré železné kříže na paměť pytláků a hajných, kteří v těchto místech v devatenáctém století svedli řadu soubojů. Ani v současnosti bohužel pytláci nezahálí. Před dvěma lety byl uloven jeden člen nově objevené vlčí smečky na Kokořínsku. K odhalení pachatele nepomohla ani vypsaná odměna.

Naše skupina nakonec objevila stopy divočáka, zajíce a lišky, ochutnala trochu grogu v místních kioscích a nachodila asi dvacet kilometrů. Po rysovi či vlkovi ani vidu, ani slechu. Prý tam ale určitě někde jsou.

O tom se s vlčí hlídkou ostatně můžete přesvědčit i vy.