„Naše mozky nejsou menší než vaše,“ říká afghánská dívka

9. červen 2016

Reportéra německého listu Süddeutsche Zeitung Tobiase Materna zajímalo, jak vypadá školství v Afghánistánu 15 let po začátku americké invaze. Se svými běžnými starostmi i obavami se mu svěřila patnáctiletá Sitara a o tři roky starší Abdullah.

Když Američané a jejich spojenci zahájili v říjnu 2001 jako odpověď na teroristické útoky z 11. září invazi do Afghánistánu, slibovali zajistit obyvatelstvu země lepší budoucnost. Jak ale kritici připomínají, mnohé cíle se jim zatím splnit nepodařilo, jako např. vybudovat fungující státní strukturu, oživit ekonomiku, potlačit extremismus a porazit Tálibán, zkrátka přinést zemi stabilitu a bezpečnost. Jednoho úspěchu však přece jen dosáhli. Na rozdíl od druhé poloviny 90. let, kdy v zemi vládlo radikální nábožensko-politické hnutí Tálibán, mohou dnes miliony dětí chodit do školy, a to včetně dívek.

Patnáctiletá Sitara studuje na jedné z kábulských dívčích škol, kterou vláda provozuje díky podpůrným dotacím ze Západu. Dívka se narodila v době, kdy Američané a jejich spojenci zahájili válku v Afghánistánu. Jak Sitara říká, špatná bezpečnost negativně ovlivňuje životy místních. Policii se například nedaří zabránit chlapcům, aby neobtěžovali dívky jdoucí do školy. Sitara ale zdůrazňuje, že i bez toho je cesta do školy nebezpečná, protože stále hrozí sebevražedné atentáty. Mnohokrát se také stalo, že kvůli nahlášenému útoku výuka odpadla, píše list.

Školám chybí kvalifikovaní učitelé

Podobné vzpomínky má i 18letý Abdullah, který právě dokončil střední školu a chtěl by se dál vzdělávat. Abdullah žije na severu země v oblasti Char Darah. V roce 2009 se tam odehrála jedna z největších německých vojenských operací posledních desetiletí, při níž přišlo o život velké množství civilistů. Jak Abdullah vypověděl pro německý list, v předposledním ročníku jim často odpadala výuka kvůli přestřelkám. V loňském roce, kdy maturoval, se situace zlepšila. Vláda totiž území přenechala bez boje Tálibánu. Od té doby Tálibánci pečlivě kontrolují, co se ve školách děje. Do lavic pouští pouze dívky, kterým je méně než 12 let, a na závěrečný večírek pro absolventy nesmí studentky vůbec, říká Abdullah.

Čtěte také

Afghánské ministerstvo školství uvádí, že veřejné školy navštěvuje 8,6 milionu dětí. Další stovky tisíc chlapců a dívek chodí do náboženských nebo jiných vzdělávacích zařízení. Jak ale upozorňuje UNICEF, v zemi jsou tři miliony dětí, které nemají žádný přístup ke vzdělání. Důvodem jsou chybějící učitelé, pokračující válka, nutnost vypomáhat rodičům nebo konzervativní představy o roli žen. Země se také potýká s nedostatkem kvalifikovaných učitelů. „Naše mozky nejsou menší, než mají ostatní lidé na světě, ale kvalita našeho vzdělání je hodně nízká,“ řekla německému listu Sitara.

03636340.jpeg

Přijdou dívky o vzdělání výměnou za mír?

V celé zemi je stále zavřených asi sedm stovek škol, které se nachází přímo ve válečných zónách, jak říká Mujib Mehrdad, mluvčí ministerstva školství. Jak příslušníci Tálibánu, tak vládní jednotky využívají prázdné školy k uskladnění munice a zbraní. Na některých místech ale dochází ke kooperaci obou nepřátelských táborů. „V Afghánistánu existují místa, která plně kontroluje Tálibán, a přesto jsou tamější školy otevřené a jejich provozovatelem je vláda,“ uvádí Mehrdad.

Na originální článek reportéra Tobiase Materna o současném školství v Afghánistánu se podívejte zde.

V době, kdy mezi lety 1996 až 2001 řídil zemi Tálibán, nesměly dívky chodit do škol a ženy se nemohly bez mužského doprovodu pohybovat na ulicích. List Süddeutsche Zeitung ale píše, že se mnohé Afghánky teď obávají, že by o nově nabyté právo na vzdělání mohly přijít. A to v případě, že by vláda během vyjednávání s islamisty chtěla vyměnit některá práva žen za mír, dodává list.

Proboxovat se přes kulturní stereotypy

I pro Sitaru je vzdělání důležité. Sama sní o tom, že bude studovat práva a stane se z ní soudkyně. Zároveň ji mrzí, že se jako dívka nemůže ve škole zúčastnit všeho. Ráda by chodila na tělocvik, ale to studentky nesmí. Dřív chodila soukromě na box a chtěla se dostat do národního týmu, jenže rodiče si to nepřáli. Sitara pro německý list uvedla: „Někdy si připadám bezmocná, protože i my bychom chtěly něčeho dosáhnout, ale sociální a kulturní překážky nám znemožňují dál se rozvíjet.“

Patnáct let po pádu Tálibánu sice mohou dívky jako Sitara chodit do škol, ale ve společnosti, v níž dominují muži, pro sebe nevidí žádné perspektivy. Stejně jako dřív se musí připravit na mnohá omezení. Minulý rok navrhl afghánský prezident Ašraf Ghaní poprvé na post soudce u Nejvyššího soudu ženu. Ačkoliv byla dostatečně kvalifikovaná, parlamentní většina návrh zamítla. Bylo to vítězství konzervativního establishmentu.

autor: kult
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.