Pařížský viadukt má rozbíjet uniformitu města, oblouky hostí místní umělce, ne nadnárodní řetězce
„Naším úkolem je bojovat jak proti spekulování, tak proti monofunkčnosti a uniformitě města,“ říkají Didier Dely a Emmanuelle Hoss ze společnosti Samaest, jejímž majoritním vlastníkem je město Paříž. Samaest se specializuje na obnovu a rozvoj městských čtvrtí, od roku 2005 má na starost náplň oblouků pařížského viaduktu zvaného Viaduc des Arts. Podobně jako v Praze začalo vedení Paříže v určitém momentu chápat prostory pod oblouky viaduktu jako nástroj městského rozvoje. Neslouží tedy jen ke klasickému komerčnímu pronájmu, jejich využití určuje městská koncepce.
Tím, že jste změnili náplň oblouků, jste chtěli proměnit celou oblast, která ho obklopuje. Jak přesně jste na to šli?
Dely: Byla to oblast, pro kterou byla typická umělecká řemesla, východní Paříž byla obzvlášť proslulá výrobou nábytku, ale to bylo skutečně kdysi – v 18. a 19. století. Potom to samozřejmě upadlo, my jsme tu čtvrť znali už jako velmi mrtvé místo, kde se nic zvláštního neděje. Snažili jsme se tomu hlavně vrátit tradici, kterou místo ztratilo, a taky jsme chtěli mít ve čtvrti nějaký prvek, který bude mít potenciál ji celou jakoby vyživovat zevnitř. Proto jsme se nakonec shodli na mixu obchodů s uměleckými předměty, pop–up storů, restaurací, bister, galerií, abychom tradiční podstatu čtvrti promíchali s něčím novým, aby to bylo pro všechny atraktivní.
Zmiňovali jste, že viadukt má i svoje horní patro, které je zelené a připomíná newyorskou High Line.
Dely: Je to proto, že se dřív používal pro železniční dopravu, ale potom po něm vlaky přestaly jezdit, takže jsme tam mohli udělat dlouhý, lineární park, dá se tamtudy chodit na procházku. Shora je dobrý výhled a dobře se tam prochází a spodek viaduktu je naplněný nejrůznějšími aktivitami.
Co bylo v obloucích viaduktu předtím, než jste je dostali do správy?
Dely: My jsme v 80. letech nejprve provedli jeho renovaci, byli jsme už tehdy částečně městskou, částečně soukromou firmou, která se zabývala obnovou východní části města – od 80. let až do konce milénia. Když potom město, které viadukt vlastní, začalo prozkoumávat, co by se dalo dělat s konkrétními oblouky, rozhodlo se ho v roce 2005 dát do správy nám, na 18 let.
Takže předtím tam byly jen obyčejné obchody?
Deli: Naštěstí ne všechny oblouky byly zabrané, když jsme k tomu přišli, ale některé z nich ano. Nebyly nijak spojené s tradicí uměleckých řemesel. My jsme se rozhodli být ve výběru nájemců skutečně velice selektivní.
Nechtěli jste klasický uniformní mix známých fast foodů a řetězců kaváren.
Dely: Ano, naše společnost má za úkol bojovat se spekulacemi, ale i proti monofunkčnosti částí města a uniformitě. Dneska to takto funguje v celé Paříži, nejen na východě, dokonce i v některých okolních městech. A náš primární cíl je ochrana lokální ekonomiky, snažíme se dávat lepší podmínky třeba pekařům, ne velkým nadnárodním pekárnám a kavárnám, ale místní lidem.
Zmiňovali jste, že jste na začátku udělali chybu, když jste veřejnosti nabídli příliš elitní zboží a program.
Hoss: Ano, viaduktem se stal takovým místem excelence. Lidé si ale často myslí, že excelence není nic pro ně, chtějí něco normálního, tak jsme projekt museli změnit, aby byl přístupnější. Aby byl pro všechny, pořád tam můžete najít nejlepší řemeslníky a umělce z okolí a taky jim hodně zaplatíte, ale současně jsme tam nechali otevřít obchody, které jsou méně drahé, a může v nich nakupovat každý. A pak jsme se rozhodli tam mít i restaurace a začalo to celé víc žít. Posunuli jsme to do podoby, která víc přitahuje samotné Pařížany i turisty.
Dely: Je to trochu schizofrenie. Paříž chtěla ukazovat řemeslníky, kteří jsou nejlepší, ale ti jsou prostě hrozně drazí, já nebo vy si jejich věci nemůžeme dovolit, tak jsme se rozhodli zaplnit zprvu jen 20 % míst třeba bistry a skromnějšími obchody. Nebo tam dokonce máme obchod s bicykly, ale ne nějakou mezinárodní značku, je to lokální, dobře známý obchod.
Stalo se z toho nejenom místo nakupování, ale i setkávání?
Deli: Ano, to je náš cíl v celém městě, skutečně jsme vyvinuli celou vlastní strategii, jak podporovat novou lokální ekonomiku, musíme mít ve městě alespoň pět až deset procent obchodů, které vlastní lokální řemeslníci nebo obchodníci. Můžete takové obchody zřizovat sami a poskytnout v nich konkrétním lidem prostor, nebo si můžete smluvně zavázat provozovatele, aby takový obchod provozovali oni. Snažili jsme se kromě tradičních aktivit provozovat i věci jako, je Hop Fab nebo umělecké inkubátory. Cílem je propojovat lidi, lidi chudé i bohaté, mladé a staré, bojovat proti sociální segregaci. No a taky to samozřejmě zvyšuje kvalitu života v oblasti.
Jak přesně Hop Fab funguje?
HOSS: Je to start up, můžete se podívat na jejich stránku, organizují setkání mezi lidmi a řemeslníky, kteří vám mohou zhotovit nábytek nebo cokoliv chcete do bytu. Když nemáte čas chodit do všech obchodů a vybírat, nebo se vám nechce jezdit do IKEY, je to ideální – zajdete za nimi a oni pak přijdou k vám domů, změří to, zjistí, co chcete, a najdou řemeslníky, kteří by to pro vás mohli udělat. Máte pak unikátní kus místo uniformního kusu nábytku z IKEY, můžete být pyšní, že máte něco specifického a třeba to jednou darovat svým dětem. Je v tom víc, než jenom koupě nábytku, zajímavé je celé to přemýšlení, vybírání, komunikace s lidmi, kteří to zajistí, a tak dále. Snažíme se lidi přesvědčit, že není tak drahé jít za řemeslníkem, aby vám udělal stůl.
Jaká byla vaše strategie, abyste o tom všem, co se ve viaduktu děje, dali vědět na sociálních sítích?
Hoss: Lokální ekonomika se s digitálními technologiemi nesbližuje snadno, přecejen jsou na sítích nejsilnější zavedené značky. Požádali jsme tedy digitální start upy, aby nějaký čas zdarma experimentovaly se svými produkty v lokálních obchodech, a ty lokální obchody jsme na oplátku požádali, aby jim otevřely dveře a nechali to pod jejich střechou fungovat. Pro nás je to win win, chtěli jsme pomoct lokální ekonomice digitálními nástroji, skutečně by si neměly všechno rozdělit jen velké společnosti, které mají pozici a peníze.
Deli: Před 10 lety se používal k nákupu počítač, ale nebyl to lokální nákup. Dneska můžete skrze mobilní telefon nejenom nakoupit, ale znovuobjevit svoji čtvrť a všechno, co se v ní děje i prodává. Snažíme se dávat takto příležitosti nakupujícím, aby se víc propojili se svým okolím, prostředím.
Jak mohou Pařížané vaše projekty podpořit?
Hoss: Existuje nový participativní projekt starostky Anne Hidalgo, je to součást participativního rozpočtu. Hidalgo má milion nebo dva, které může utratit za některý z projektů v naší čtvrti, lidé mohou hlasovat pro ten, který se jim nejvíc líbí. Je tam hodně projektů, jeden z nich je náš viadukt, který tam přihlásila naše asociace řemeslníků a ostatních nájemců. Asociace navrhla, že bychom vytvořili více zeleně v okolí viaduktu a na něm. Zmiňoval jsem, že tam nahoře máme takovou High Line, chybí nám ale propojení hořejšího patra se spodním, potřebujeme lidi víc naučit, aby chodili shora dolů a naopak zdola nahoru, potřebujeme tam vysázet květiny, dát tam nějaké nové prvky. Zatím nevíme, jak lidé hlasovali, budeme to vědět asi za 10 dní, výsledky se dají sledovat na Twitteru Viaduc des Arts.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
