„Potřebujete jiné kultury, jinak zestárnete a zmizíte,“ říká berlínský architekt Martin Rein-Cano
„Tím, že navrhnete veřejný prostor, který vyhovuje všem skupinám lidí, se dá mírnit nenávist ve společnosti,“ tvrdí architekt, který momentálně navrhuje bazén uprostřed nové zástavby ve starém göteborském přístavu ve Švédsku. „Jasně že kolem budou bydlet boháči, ale představte si, až se udělá teplo a k bazénu se sejdou všichni lidé z města,“ zdůrazňuje Rein-Cano subverzivitu svého projektu, která ho baví nejvíc.
Původem argentinský krajinný architekt byl hostem pražského reSITE festivalu, kde mluvil o svém nejznámějším projektu, hřišti v kodaňské přistěhovalecké čtvrti Superkilen. Barevnou městskou venkovní plochu navrhoval společně s místními obyvateli podle jejich přání, kromě předmětů z jejich rodných zemí na ni umístil třeba nefunkční autobusovou zastávku nebo boxovací ring. V rozhovoru jsme rozebírali i situaci v Berlíně, kde podle architekta už „večírek skončil“, banalitu české architektury nebo jeho přesvědčení, že se nemáme snažit vymýtit konflikty a udržovat v architektuře i společnosti určitou míru chaosu.
Procestoval jste kus světa, překvapil vás někde místní přístup k využívání veřejného prostoru?
Nedávno jsme začali pracovat v Indii, to je asi nejšílenější místo, když přijde na využívání jakéhokoliv prostoru. Každé místo má mix využití: je soukromé, protože lidé spí přímo na ulici nebo na náměstích, je veřejné, protože kolem nich chodí další lidé, funguje jako farma, protože lidé tamtudy vodí a krmí zvířata, nebo jako školka, protože kolem běhají nahaté děti. Odehrává se tam všechno současně. Lidská dramata tam jsou neustále viditelná, láska a smrt, všechno. V Evropě dnes moc neumíráme, ale možná také nežijeme, v Indii se děje všechno a je to neustále vidět, nikde jinde jsem neviděl takové využití veřejného prostoru.
To pro vás muselo být jako pro architekta městských krajin dost zábavné.
Bylo to šokující, zároveň se z toho dá dost dozvědět o našich vlastních zvycích ve veřejném prostoru, uvědomíte si, jak si neustále vytváříme soukromá prostředí. Najednou člověk vidí, že možná některé naše zvyky jsou směšné, že bychom je mohli víc zpochybňovat. Indie je stejně fascinující jako nechutná, ale to jsme my lidé také, ne? Okouzlující a přitom hnusní. Jen v Evropě to nevidíme v každém okamžiku tak jako tam. Víte o tom, slyšeli jste o tom, ale neviděli jste to. Já jsem tam byl jednou nebo dvakrát a už jsem viděl ve veřejném prostoru mrtvé lidi normálně na ulici. Nikdy předtím jsem mrtvého člověka neviděl. Byl jsem ve svatém městě na břehu řeky Gangy, hindové chtějí po smrti zpopelněni skončit přímo v ní – jejich popel se rozprašuje do vln. Bohatí hindové, nebo někteří velmi silně věřící, chtějí být spáleni přímo na břehu řeky. No a tohle město je malé, s úzkými uličkami. Takže oni nesou ty mrtvoly zabalené jenom látkou po těch úzkých uličkách a vy si jdete kolem na procházku. Hned vedle nich se lidé koupou, je to crazy, hrozně zajímavé.
Rád mluvíte o konfliktu, o tom, že se mu nemáme vyhýbat. Podle vás je dobré jej, alespoň v architektonických projektech, zachovávat. Tedy nevymítat ze stavby vnitřní konflikt místa, pro které vznikla. Jak přesně to máme chápat?
Je to jednoduché. V minulém století jsme byli svědky několika způsobů, jak udělat ve všem pořádek, zkoušeli to komunisté, udělat všechny sobě rovnými. Anebo fašisté, kteří se snažili třídit lidi podle rasy a národnosti. Oba ty způsoby chtěly společnost čistit, systematizovat, tím si byly tyto pokusy blízké. I dnešní Česká republika může být dobrým příkladem snahy udělat si pořádek, dřív to byl multinacionální stát se spoustou lidí různých původů, kreativních, obdivuhodných lidí, teď je to homogenní, velmi konzervativní, zpátečnický stát. Německu trvalo velmi dlouho se vzpamatovat ze ztráty Židů, ztráty části inteligence. Trvalo to 70–80 let, a ještě pořád ten proces znovunabývání diverzity, té velké síly Německa, vlastně neskončil. Když si vezmeme architekturu, tak moderní hnutí chtělo oddělit dopravu od prostoru pro chodce, bydlení od produkce, chtělo také udělat pořádek ve městě. Vytvořilo to hygienické, nelidské situace, všechny ty monobloky, které ve 20. století vznikly.
Když mluvím o konfliktu, mluvím o situacích, které dovolují konfrontaci, ale civilizovanou konfrontaci. Takové situace a taková místa mají charakter. Přirovnávám často přítomnost konfliktu k účinkům vakcíny. Když máte veřejný prostor, který s konflikty nějakým způsobem nakládá, obsahuje je, tak jste připraveni i na moment, kdy případně přijde velká krize. Udržuje vás to silné. Nemáte se neustále snažit dělat pořádek, uklízet, čistit, systematizovat, spíš kultivovat určitý chaos. Vždy to samozřejmě záleží na konkrétní situaci, lokalitě, může to být velice různé. Například v Superkilen jsme udělali jednu věc: je to místo známé tím, že je tam hodně násilí, dali jsme proto na náměstí boxovací ring. Jen jsme vlastně zvedli ten prostor, ve kterém se můžete mlátit, 40 cm nad zem. V tom momentě je najednou násilí sportem, už je přijatelné. Násilí v této lokalitě prostě je a vy uděláte líp, když ho nebudete zakazovat, spíš ho vmanipulujete někam, aby bylo tolerovatelné. Tím, že konflikt zachováte, místo neztratí charakter. Násilí je naší součástí, neměli bychom se ho zbavovat, spíš bychom s ním měli pracovat, umět ho kanalizovat.
Čtěte také: Refugees Welcome budou mít i českou pobočku. „Naši práci by měl dělat stát,“ říkají zakladatelé
Také jste tam dali autobusovou zastávku, která nefunguje.
Další věc, která je v dnešní společnosti výrazná, je orientace na funkčnost, všechno je hyperoptimalizované, všechno musí být perfektní. Veřejný prostor by měl být proto podle nás lehce disfunkční, mělo by nás to dostat z té nadvlády funkcionality, koloběhu nařízení o tom, jak se máme konstantně zlepšovat, víc dělat, víc cvičit, být pořád lepší. Veřejný prostor je místo, kde si máme hrát. Humor je v tom také důležitý, funguje vlastně subverzivně. Ono nakonec to, co vás odlišuje, je i vaše disfunkcionalita, je součástí vašeho charakteru. Máme toho charakteru možná někdy moc málo. Tenhle vztah samozřejmě nemůžeme mít ke každému veřejnému prostoru. Máme třeba staré druhy veřejných prostorů, které mají zůstat tak, jak jsou, něco si vždycky necháváme z dřívějška, jen se mění obsah. Třeba školy máme pořád stejné, ale už v nich nemlátíme děti. Ale pokud děláme nový veřejný prostor, měl by reagovat na dnešní stav, adresovat dnešní témata a otázky, to se podle mě děje málo, protože máme tendenci žít v minulosti. Přitom žijeme v době, kdy v Evropě velmi dlouho nebyla válka, máme demokracii, jsme zdraví, žijeme zatím v nejlepší době, která byla. Ale lidé pořád křičí, že chtějí něco zpátky, něco z těch dob, kdy to asi bylo v něčem jednodušší… nebo jednoznačnější.
Když dojde na konflikty, zdůrazňuju důležitost kultivovaných konfliktů, protože když je zarámujete trochu jinak, než jste byli zvyklí, najednou mají jiný význam. Nemusíte je hned chtít vyřešit, musíte je jenom uznat a snažit se s nimi vyrovnat. Pokud nemáte ve městě žádné napětí, je tam nuda. Je třeba, aby bylo něco ve vzduchu.
Zmiňoval jste, že rasismus podle vás vzniká tam, kde se lidé nesetkávají. A s touhle myšlenkou jste navrhoval park v Superkilen.
Ano, když vidíte kolem sebe jiné lidi, jak grilují, hodují, objímají svoje děti – dělají věci, které dělají všichni, tak se jich automaticky méně bojíte. Ale pokud je znáte jenom ze zpráv, kde slyšíte, že například muslimové jsou nebezpeční, tak hned rádi generalizujete. Lidé chodí do Superkilen dokonce právě proto, že si diverzitu a jinakost mezi lidmi chtějí užít, chtějí ochutnat všechna jídla, poznat všechny lidi, zjistit, jak vypadají různé druhy veřejného prostoru. Různé kultury ho totiž používají jinak. A v parku je to vidět, jsou tam různé prvky. Středomořské národy se v něm pohybují jinak než třeba Seveřani. Zrovna Seveřani dřív vůbec nebyli zvyklí ho využívat, uměli jenom chodit do lesa nebo být doma. Museli si nejdřív zvyknout na to, že je to něco jako veřejný obývák, spousta z nich by radši byla v lese se psem, než aby se dívala na jiné lidi. Podle mě byl jedním z důvodů pro nástup fašismu tento druh autismu, izolace, osamělosti. Když všichni zůstanou doma, říkají si: co asi ostatní dělají venku? A začnete být paranoidní. Když je všechny vidíte, jste klidní.
V hřišti v Superkilen jsou zabudované například neonové nápisy z Kataru nebo Ruska, patník z Ghany, socha býka ze Španělska nebo kus palestinské půdy. Hřiště vyhrálo několik cen, dostalo se i mezi nejužší výběr nominovaných projektů na cenu Evropské unie za nejlepší současnou architekturu známou jako Mies van der Rohe Award.
Jak přesně se vám povedlo do navrhování hřiště v Superkilen místní lidi zapojit? Četla jsem, že jste chodil od dveří ke dveřím, klepal a ptal se.
Ano, participace je totiž ve Skandinávii velké téma, ale zrovna imigranty těmi klasickými způsoby neulovíte. Nejde to tak, že pozvete lidi do místní klubovny, posadíte je kolem stolu a diskutujete o tom, co by tam tak chtěli. Oni mají většinou dost potíží, třeba nemají práci nebo nemají povolení, aby mohli zůstat další rok. Nebo mají někde příbuzné v nebezpečí, mají zkrátka spoustu jiných problémů a nezajímá je, jak bude vypadat místní park. To je takové téma pro paničky z domácnosti, „jak moc zelená by měla moje zahrádka být“. Spoustu lidí také neumí jazyk, nebo vůbec neví, jak se co dělá, nikdo je to ve škole neučil, jak se participuje. Takže jsme se ty lidi snažili zapojit tak, že jsme se s nimi bavili o věcech, které jsou pro ně důležité, ale oni si je třeba nemohli vzít s sebou do Dánska. Ani mešity nebývají ve městech na prominentních místech a často existují věci, ke kterým mívali vztah, ale teď je ve svém prostředí nemají. Proto jsme v Superkilen chtěli tyto předměty zabudovat do prostoru, každého jsme jeho koutek nechali kurátorovat. No a s pěti lidmi jsme dokonce jeli do jejich zemí, na Jamajku, do Palestiny, do Španělska, abychom tam ty věci vyzvedli. Když děláte takové blbosti, tak si toho vždycky všimnou média, a tím se hned vytvořil i příběh toho místa, kromě toho, že je zajímavé designově, tak to má od počátku, díky tomu, jak vznikalo, silný narativ. Hlavně proto to všechny zajímá.
Někde jste říkal, že Berlín je město 20. století, protože se tam děly všechny důležité věci. Berlín je také jedno z měst, které se teď aktivně snaží vypořádávat s gentrifikací, procesem, který by nás všechny měl zajímat. Jak se mu to podle vás daří?
Začnu tou první věcí: ano, všechny velké historické události, které se děly ve světě, se v menším měřítku staly v Německu, první světová, druhá světová, rozdělení světa na socialistický a kapitalistický, pak pád zdi… Proto je to místo atraktivní, je to na něm vidět a ten narativ je silný. Paříž je možná město 19. století, Řím samozřejmě městem doby římské, no a Berlín je město 20. století. Bývalo to hlavní město nacistů, dnes je to hlavní město hipsterů, je tam spoustu kontradikcí.
Bylo období, kdy hledalo svoji dnešní realitu, identitu, jako by plavalo v prostoru – tehdy, když se najednou sjednotila západní část, která byla vždycky takovým zvláštním dotovaným ostrovem ve východní části, s východní částí, ve které se zhroutil systém. Město tehdy nemělo obvyklé zájmové skupiny, které by si ho už v minulosti rozporcovaly, bylo tam tolik prostoru, tolik svobody… Mohli jste se vplížit do nějakého bytu a začít tam žít a nikdo si toho nevšiml. Mohli jste si vzít celý dům a dělat tam party ve sklepě. Bylo to, jako když je člověk mladý a všechno je poprvé, byl to jenom moment v čase, nemohlo to trvat dlouho, nemohlo se to opakovat.
Kdybyste měli z této zkušenosti nechat vzniknout něco trvalého, něco oficiálního, bylo by to dost obtížné, vůbec nevím, jak by se to dalo provést. Když se snažíte něco svobodného a subverzivního přeložit do čehosi oficiálního, většinou to zabijete. Byl to tehdy v podstatě podzemní stav a ten těžko legalizujete. A to je současně ten dnešní problém. Politici se snaží zachovat něco z toho všeho, ale jestli to dělají správně, to nevím. Myslím, že nikdo neví, jak na to.
Když se podíváte na všechno to dobré, co ve městě je, vytvořili to lidé sami, ne vláda. Ty nejlepší veřejné prostory nedělali žádní architekti, prostě se nějak vyvinuly. Další věc je, že například restrikce na výše nájmu nefungují dobře, lidé si vždycky najdou cestu, jak dostat víc peněz. Je to přece jenom pořád kapitalistická hra, můžete se ji snažit zkrotit, ale myslím si, že gentrifikace už se stala, už je to moc daleko, večírek skončil. Vždycky když je něco moc dobré, tak ten samotný úspěch to zničí. Nevím, jestli se z téhle dětské berlínské pohádky dá udělat i dospělácký román. Možná teď spíš bude zajímavá Praha, Budapešť neb Pchjongjang, co já vím. A Berlín se stane obyčejným světovým městem jako všechna ostatní.
Martin Rein-Cano je jedním z porotců nové České ceny za architekturu, kterou bude Česká komora architektů vyhlašovat na podzim. Na nominované stavby se můžete podívat tady.
Architektura je manifestací stavu společnosti, jak říkáte. V jakém stavu je Česká republika podle toho, co vidíte kolem a co jste viděl díky porotcování České ceny za architekturu?
Je tu hodně banality. Nevypadá to, že jste ve svém nejlepším období. Možná nerozumíte tomu, jak důležité je se sbližovat s jinými, jak důležité je být kreativní, jak důležité je vpouštět mezi sebe jiné kultury. I přesto, že tu máte nějakou dominantní kulturu, potřebujete, jak jsem říkal, vakcínu v podobě dalších. Budete tak silnější. Když si potrpíte na sterilní čistotu, stane se z vás Japonsko, budete upadat. Potřebujete oživit, jinak zestárnete a zmizíte. Možná by bylo dobré znovu promyslet politiku vaší země.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
