Společnost On Air14. března  2017 v 18:00  

„Praha by měla víc působit jako Praha, ne jako zaměnitelné světové město,“ říká dánská urbanistka, která pracuje na proměně magistrály

Severojížní magistrála v oblasti Michle - Foto:  Packa, licence Creative Commons Attribution-Share Alike 2.5 Generic

Severojížní magistrála v oblasti MichleFoto:  Packa, licence Creative Commons Attribution-Share Alike 2.5 Generic

Henriette Vamberg je výkonnou ředitelkou kanceláře Gehl Architects, vedené kodaňskou ikonou polidšťování měst Janem Gehlem, se kterým Praha navázala spolupráci na proměně magistrály. Vamberg minulý týden představovala práci dánské kanceláře pražské veřejnosti ve Studiu Hrdinů. Mluvili jsme s ní o jejím šoku z magistrály, potenciálu Prahy i kodaňském přístupu. Práce Gehlových lidí na budoucím vzhledu „pražské dálnice“ je zatím v začátcích. Svoji vizi by měli přijet představit v červnu.

Jak dobře znáte Prahu? Měla jste čas projít si různé její části?
Poprvé jsem tu byla před pětadvaceti lety, ještě jako hodně mladá studentka, potom jsem se tu ocitla až loni v září. Teď jsem tu dva dny, nemám zatím moc podrobnou znalost města, ale nebyla jsem jen v centru, viděla jsem toho dost. 

V jakém je podle vás Praha stavu? Co se vám líbilo, co je naopak zanedbané, co tu chybí úplně?
Praha je krásné město, je tu spousta krásných budov, je tu krásně u řeky, na kopci máte Hrad... je skvělé, že je kopcovitá, má svoje výhledy, křivolaké uličky, má svoje dole a svoje nahoře, zkrátka má obrovský potenciál. Proto je tu také tolik turistů, kteří sem přijíždějí kvůli zvláštní atmosféře. Když se ale dostanete ven z centra, vypadá Praha všelijak. Oblasti kolem magistrály jsou zcela nabourané dopravou, dálnice měla opravdu obrovský vliv na to, jak vypadají. Pro chodce je v nich příšerně a na kole se tam téměř nejezdí. Tahle místa patří mezi největší výzvy pro současnou Prahu. 

Jan Gehl o Praze řekl, že je zaseklá v 90. letech.
Ano, trochu to tak je. Po pádu komunismu nastalo období, kdy se hodně stavělo, stavěly se domy různé kvality, stavěly se silnice, zvyšoval se objem dopravy. Město se snažilo srovnat krok se západními zeměmi a postupně došlo i k tomu, co zjistila všechna ta města, kterým se chtěla vyrovnat. Že se při rychlém vývoji zapomnělo na život v ulicích. Teď víme, že by bylo dobré zpomalit, rozhlédnout se a zlepšit prostředí pro život místních lidí. 

Secesní Fantova budova hlavního nádraží v Praze pohledem od magistrály - Foto: Jolana Nováková

Můžete jmenovat nějaké místo v blízkosti magistrály, jehož podoba vás opravdu šokovala? Věřím, že je jich víc, máte nějaké „nejoblíbenější“?
Haha, které z nich chcete? Myslím, že to jsou některá místa, kde byste čekali noblesu, velikost. Třeba tam, kde je Václavské náměstí a Národní muzeum, tam byste čekali, že náměstí bude s muzeem dobře propojené. A pak taky opera, řekli byste si, že by bylo fajn, kdyby měla foyer, před kterým by se lidé mohli scházet. Mohli by přijíždět k budově, potkávat se s přáteli a pak pokračovat dovnitř. Taky jsem si všimla kousek od hlavního nádraží křižovatky, v jejíž blízkosti je několik různých průchodů, podchodů. Když se podíváte u tramvajové zastávky dolů, vidíte městské brány, historické budovy, je na to krásný pohled. Pak se podíváte nahoru a je to noční můra. Měřítko se najednou obrovsky mění a už to vůbec není Praha, mohli byste být kdekoliv jinde. 

Viděla jste ve městě naopak opravdu dobře vyřešené veřejné prostranství?
Myslím, že v centru je jich dost, jsou také plná turistů. Máte ale i pár skvělých parků. Hodně se mi líbí, jak je Praha zachovalá, dobře uchovává paměť, a tím i kvalitu města. Turismus ale některé jeho části zkomercionalizoval natolik, že by bylo dobré znovu promyslet, jak jinak by tahle místa mohla vypadat. 

Architekt Jan Gehl - Foto: Barbora Linková

Architekt Jan GehlFoto: Barbora Linková

Lidi znají Jana Gehla jako architekta, který připomněl, že město by v první řadě mělo fungovat pro lidi, kteří v něm žijí. Znají ho jako někoho, kdo je proti masivní automobilové dopravě a prosazuje cyklistickou nebo pěší, můžete tohle běžné povědomí o něco rozšířit? Kdo je Jan Gehl především?
Jan vždycky mluvil o tom, že život ve městě je určen tím, jak město vypadá, jak je strukturované a vystavěné. Život lidí je formován tím, jak se po městě mohou pohybovat. Jaké je jejich životní prostředí. Připomíná, že když cokoliv stavíme, musíme myslet na lidi, na to, jak se v blízkosti staveb a uvnitř budou cítit, jak jim budou ovlivňovat život. Za všech okolností se musíte zajímat o to, jak se lidem bude žít v tom, co vytváříte. 

Mluví také často o zdraví, o tom, že lidé dnes většinu času prosedí v autech nebo u monitorů a jsou sami, izolovaní od okolí. Zdůrazňuje, že chce, aby lidé byli aktivnější, více chodili ven, a dostává se tak až k posilování demokracie.
Ano, víme, že na světě ročně umírá 5 milionů lidí kvůli tomu, že se nepohybují, a spousta dalších trpí nemocemi, které s tím souvisejí. 5 milionů lidí – to je jako celá populace Dánska. Sedět a jezdit autem je dneska hrozně jednoduché, a když to ve městě není hezké, proč byste chodili na procházku. Musíme lidi povzbuzovat k tomu, aby se hýbali, aby jezdili na kolech, ale ne je nutit. Musíte to udělat tak, aby to pro ně bylo přirozené. V Kodani dnes máme víc kol než aut. Víme, že lidé, kteří půlhodiny denně cvičí, žijí o 7 roků déle. To je výhodné i pro stát, ti lidé pak platí víc daní, míň stonají, míň se dostávají do nemocnice, jsou zdravější, šťastnější a šetří to peníze všem. Je spousta důvodů budovat zdravá města pro aktivní lidi. A oni nebudou chodit pěšky nebo jezdit na kole po škaredém, smradlavém, hlučném městě, potřebujeme vytvářet hezká prostředí. 

Jaký je váš plán pro pražskou magistrálu?
Pozvali nás, abychom vypracovali vizi, strategii po magistrálu. Jsme teď v první fázi, v červnu ji přijedeme prezentovat. Spolupracujeme na tom s Institutem pro rozvoj a plánování hl. města Prahy, který už udělal hodně práce, a kromě nich komunikujeme i s lidmi z různých míst a oborů. Bavíme se s nimi o tom, jak to kolem magistrály bude vypadat za pár desítek let, já si myslím, že jinak než dnes. Byla by chyba se zaseknout v čase, musíme přemýšlet, jak se posunout. Není třeba dělat nic radikálního, nic drastického, měl by to být postupný proces směřující k více přátelskému prostředí pro lidi. K něčemu, co více vypadá jako Praha, více vyzařuje pražskou energii. 

Provoz na magistrále před Národním muzeem v Praze - Foto: Marián Vojtek

Předpokládám, že se to týká hlavně centrální části magistrály.
Týká se to magistrály od mostu na severu až dolů do Nuslí, je to ta centrální část, ale myslíme i na její okolí. Toto je první fáze naší práce, další by mohla přijít příští rok, ta už by se soustředila na konkrétní místa, detailní zpracování jejich vylepšení. První fáze opravdu musí spočívat v tom, že se o magistrále musíme bavit s lidmi z různých městských částí, různých stran, kterým na tom záleží, pořádáme workshopy, kde posloucháme, co si lidé myslí a co chtějí, jde o to, umět společně něco vymyslet. 

Máte už zkušenosti s mnoha podobnými projekty v různých městech, dá se říct, který byl Praze nejvíce podobný? Bylo to podobné například v Moskvě, kam vás pozvali kvůli přeplněnosti města auty?
Ano, jsou tam podobnosti, v Moskvě jsme pracovali pro starostu před pěti lety a měli jsme na starost zlepšení kvality života v centrální části. Doporučili jsme dost věcí. Jan Gehl rád vypráví o tom, že mu starosta zavolal 3 týdny před naší prezentací a zeptal se, jaká ta doporučení budou. Jan mu řekl, že hlavní třída má po jedné své straně parkoviště a že je dost zaneřáděná reklamami, že to nevytváří moc příjemné prostředí. Když jsme tam pak přijeli, tak reklamy byly pryč, přibyly lavičky, auta odtamtud vykázali. My jsme zvyklí na to, že města jsou trochu pomalejší, v Moskvě se změny opravdu dějí hodně rychle, jen za pět roků se tam změnilo hrozně moc, teď budou dělat cyklostezky – za 3 nebo 5 roků plánují vystavět to, co v Kodani vzniklo dlouhým postupným vývojem. Ale je to samozřejmě logické, že se do toho pouštějí, nejde jen o to, že chtějí mít krásné město, musíme si uvědomit, že to souvisí s jeho ekonomickou sílou. Když se lidé budou vyhýbat zacpanému centru, přestanou na určitá místa chodit, je to špatně pro celé město. Musíte ve městě chtít udržet aktivní, produktivní lidi, usilovat o ně. Další generace si už budou mnohem více vybírat, budou chtít žít ve čtvrtích, kde se dá chodit pěšky, kde jsou hezké kavárny, kde mohou doprovázet svoje děti pěšky do školy, jezdit na kole – taková místa přitahují aktivní lidi a také podniky a města to ví.  

Jarní cyklojízda na magistrále - Foto: Tomáš Vodňanský

Jarní cyklojízda na magistráleFoto: Tomáš Vodňanský

Jak moc důležité jsou pro vás lokální specifika a jak moc sázíte na to, že lidé jsou přece jenom, i když žijí na různých místech, navzájem hodně podobní?
Je určitě důležité vědět, co si lidé myslí o svém městě a jak se v něm cítí. Je důležité se s nimi bavit, mít k naší práci dobrého lokálního partnera. Ale města jsou si v hrozně moc věcech podobná a lidé taky. Všichni máme rádi stejné věci, máme rádi sluníčko, nemáme rádi déšť, chodíme rádi jen na krátké vzdálenosti, ne na dlouhé, pohybujeme se raději v pěkných prostředích, ne v nudných. Problém s magistrálou je v mnoha městech stejný, je to dědictví 60., 70., 80. let. Pokusů o oživení ekonomiky města. Dneska se v těchto městech snaží své magistrály zase odstranit, cíl je zase stejný – oživit ekonomiku města. 

Jak se dělá město pro všechny? Je to samozřejmě otázka především pro politiky, aby zajistili, že se bude ve městech dobře žít různým skupinám lidí, ale přece jen: už samotný design města je politický. Vy jste spolupracovali na strategii starosty New Yorku Billa de Blasia, která má směřovat k větší rovnosti obyvatel města. Jak přesně jste v New Yorku pracovali?
V New Yorku jsme sbírali data, sledovali různá veřejná prostranství a zjišťovali, kdo je jak používá. Sledovali jsme sociální interakce, která ta prostranství ovlivňují, co nově vytvořená místa ve městě znamenají pro rozvoj místních komunit. Existuje spojitost mezi tím, jak fungují veřejná prostranství a jak moc se lidi potkávají, seznamují a jak se potom zvyšuje pocit komunity. Skrze budování dobře fungujících veřejných prostranství se vytvářejí platformy pro setkávání lidí, mísení lidí různých typů, je to součást demokracie, abychom rozuměli i realitě ostatních. 

Henriette Vamberg - Foto:  Gehl Architects

Henriette VambergFoto:  Gehl Architects

Jak by se podle vás měla města snažit kontrolovat gentrifikaci?
Města jako Vídeň mají velmi přísnou politiku ošetřující výši nájmů, Vídeň je jedno z mála evropských měst, kde se podařilo udržet mix vlastnictví bytů. To je něco, co by mohlo Prahu inspirovat. I u nás v v Kodani musí výše nájmů souviset s náklady na údržbu budovy, nesmí se raketově zvýšit jen tak. Také existují různé modely družstev. Gentrifikace je samozřejmě výzva pro všechna města. Je to otázka toho, aby si lidé ve městě mohli dovolit nejen bydlení, ale celou řadu dalších věcí, aby si mohli dovolit školky, nákupy, dopravu, je to celý balíček věcí, které potřebuje jedna městská rodina, celý ten balíček by měl být cenově dostupný. S tím je třeba pracovat. 

Jaké jsou nejčastější argumenty proti vaší práci? Asi neustále posloucháte, že když na ulicích uděláte pěší zónu, ublíží to místním obchodům, nebo že je ve městech příliš mnoho kopců na to, aby se v něm jezdilo na kolech. Co lidé namítají nejčastěji?
Ano, právě tyhlety námitky jsou nejčastější. Je to typické, je velmi jednoduché uvažovat černobíle – lidé si vždycky myslí, že ten spor je o tom, že buď nebudou žádná auta, nebo budou auta jezdit všude. Ale my hledáme nějaký balanc, snažíme se přijít na to, kde auta mají a kde nemají být. Velmi často slýcháme: „Máme tu moc kopců, moc mokro, moc horko, moc sucho…“ Většinou to říkají lidé, kteří by stejně na kole nejezdili. V Kodani teď máme 50 % lidí, kteří jezdí na kolech. Kdyby tito lidé přesedlali na auta nebo hromadnou dopravu, tak to bude strašně drahé. A úplně by nám to zničilo ulice. 70 % lidí dnes jezdí na kole i v zimě a nestěžují si. Neměli bychom ty špatné dny nechat soupeřit s těmi dobrými. 

Z jakého místa pocházíte vy sama a jak se podepsalo na tom, jak uvažujete o městech?
To je vtipná otázka, já sama jsem z maličkého ostrova v Dánsku, ale vždycky jsme se hodně stěhovali, protože můj otec byl celník. Teď žiju 25 let v Kodani, takže to je moje hlavní inspirace. Vidím, jak se město za tu dobu proměnilo, a je to hrozně inspirativní. Pořád se zlepšuje, nikdy to není dokonalé, vždycky se může někde něco zlepšit. Pořád se něco přidává, testuje, nebojíme se dělat nové věci, hodně toho zkoušíme, učíme se z chyb a posouváme se dál za novými dobrodružstvími. Je to město, kde se dobře žije, nemusíte se bát, že vám děti vyčtou, že jste je vychovávali tady. 

Cyklistika v Kodani - Foto: Mikael Colville-Andersen, Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivs 2.0 Generic

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Anketa

 

Další nabídka

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace