Praha s knihou v ruce, Brno bez plavek. Kde bloumat, když trávíte léto ve městě?
Čtvrť, kde se mezi kancelářemi na dvorku chová prase domácí a v asfaltech končí koleje bývalých vleček. Lom plný tůní a kapradin, který připomíná japonskou zahradu a svět v době prvohor zároveň. Trávit léto v Praze nebo Brně může vypadat jako otrava, ale nenechte se zmást. Následující výletní tipy potěší všechny, co nemohou nebo nechtějí opustit hranice města, ale zároveň touží po mentální dovolené.
Díra. Hlína. Parkoviště.
„Tak tohle jsou Holešovice. Díra, hlína, parkoviště, oklepaná cihlová zeď staré fabriky a vzadu novostavby developerů. Do toho jeden opuštěný činžák,“ komentuje naši vyhlídku Petr Ryska, autor blogu Praha Neznámá, který před pár dny metamorfoval do knihy. Petr už několik let pořádá prohlídky po nenápadných částech hlavního města, kam kromě místních obyvatel zamíří jen málokdo. A rozhodně ne kvůli tomu, aby se kochal. Platí to i pro Holešovice, čtvrť, kam většina Pražanů jezdí maximálně vyzvedávat spotřební elektroniku, jíst Pho Bo nebo jednou za rok omrknout výstavu v DOXu. Holešovice přitom vypadají jako jedna velká expozice o urbanismu a poezii.
„Kdybychom nakoukli támhle do toho dvora, našli bychom tam M Factory, připomínku smíchovské MeetFactory. Původně měla v těchto prostorech vzniknout, ale nepodařilo se to,“ říká Ryska o jedné ze dvou pražských vodních čtvrtí, kde místo náplavek hnije stojící Vltava v docích obklopených novostavbami a zahrádkářskými koloniemi. Podle něj jsou ale Holešovice místo s atmosférou, která v Praze nemá obdoby. Může za to třeba přísný, v hlavním městě jinak celkem ojedinělý urbanismus: „Holešovice mají poměrně široké ulice na šachovnicovém půdorysu, které se ortogonálně kříží. A vevnitř ve dvorech jsou schované bývalé fabriky. Takže tu nenajdeme malé hospůdky, ale spíš větší kulturní centra,“ vysvětluje Ryska a myslí přitom na prostory, jako jsou třeba Jatka78. Kultura tu má každopádně dost různé podoby. „Holešovice mají nádech bývalého industriálu, ale když půjdeme malým náměstíčkem, potkáme tam třeba prase divoké, které se jmenuje Hektor a místní ho tu venčí jako psa na vodítku.“
Specifičnost Holešovic spočívá i v jejich proměnlivosti. Původní záměry industriálního centra nebyly nikdy zcela realizovány a ani dnes se neví, kam směřovat do budoucna. Geometrickým Holešovicím vládne chaos. Vedle majestátní továrny s průčelím ve tvaru M, která připomíná tajné obydlí prvorepublikového komiksového superhrdiny Péráka, se staví novostavby, opodál chátrá dřevěná přístavní věž a pár set metrů od ní se tyčí unikátní rondokubistické bytovky, které ještě nesou stopy pyšných 20. let minulého století. Navigaci v bloumání určují kolejnice vleček mezi už neexistujícími továrnami, které se vynořují a zase ztrácí v asfaltu. „Všechno to bylo propojené, vlečky, sklady, přístav,“ popisuje Ryska, když procházíme kolem rozpadající se budovy, působící jako ráj urbexářů. Dlouho tu nebude: „Tady se to mění každý měsíc.“ Na rychlé změny Holešovic nestíhají reagovat ani obyvatelé, právě tady se objevují kýčovité obrázky sociálně vyloučených postávajících hned vedle módní restaurace pro místní kreativní producenty. Jak dlouho se ještě budou míchat, to se odhaduje jenom těžko.
Petr Ryska se věnuje znovuobjevování města proto, aby uchoval jeho paměť. A to hlavně v místech, o nichž nikdo nebásní a nepíše. V knize, která vyšla před týdnem v nakladatelství Grada, popisuje Ryska třeba nouzovou kolonii Slatiny. Místo topící se napůl v bažině, napůl ve velkoměstské zemi nikoho přežívalo dlouhé dekády bez zásahu developerů. Chalupy postavené z železničních vagonů nebo porůznu nalezených papundeklů budou bezpochyby postupně mizet. S knihou Praha Neznámá se mezi nimi člověk může projít a dočíst se přitom o dobách jejich největší slávy. O kapitolu dál zve Ryska do prvorepublikové lázeňské Oázy v Klánovicích, vyplatí se prohlédnout si také Střešovičky, které nabízí průchod nenápadnější Zlatou uličkou, kde se za vstup neplatí. S touhle knihou má člověk zaděláno na neopakovatelnou dovolenou.
Nuda (pláž) v Brně
Pokud nejste místní, do vlaku směr Orient si vezměte knihu Jiřího Sádla Praha a Brno: návod, jak pořádat výlety podél kolejnic, bedekr zahrádek s výčepem schovaným pod stožáry s dráty vysokého napětí. Po cestě vlakem do Brna člověka nadchne (nebo vyleká) výhled na lom v Blansku. Těsně podél tratě se totiž opalují návštěvníci místního jezera, kterým zen nezkazí ani skřípající rychlík a vyjevené pohledy cestujících. Architekt Jaroslav Sedlák ale zve k odpočinku do lomu na druhém konci města, v Líšni.
„Ukrývá se. Normálně ho mineš. Jen ten, kdo ví, vleze dovnitř,“ vysvětluje Jaroslav před oprýskanou kovovou brankou uprostřed pustiny, za kterou by člověk čekal maximálně skládku. Jediná nápověda, že tomu tak není, je nenápadná cedule s nápisem Evropsky významná lokalita. Působí spíš jako recese. Za brankou se nicméně rozprostírá krajina posetá náletem křovin a bříz, mezi kterými leží tůně propojené kamennými cestičkami. „Tady, jak vidíš ty břízky, se odehrávají příběhy. Je to poloschované, poloviděné, občas tam vidíš různá dějství. Míchají se tu komunity. FKK, gayové a lesbičky, heterosexuálové, pejskaři, cyklisti v silonových dresech,“ vyjmenovává Jaroslav. Zatím jsme viděli jen dva nahé muže čtoucí noviny.
Krajina, která v líšeňském lomu vznikla, je jenom částečně, decentně korigovaná člověkem – architektkou Evou Wagnerovou. Té se povedlo vytvořit místo evokující japonské umění zahrady i dávná geologická období. Nikoho by nenapadlo, jak moc systematická líšeňská krajina je. „Wagnerová tady uvažovala, čím členit to území. Protože jsme v kamenolomu, bylo jí jasné, že zvolí kámen. Plus ty náletové dřeviny, které tady jsou – břízy vytváří specifický stín. Není hutný, ale polétavý, je pod ním příjemně.“ Sympatické na Líšni je, že si žije vlastním životem, takže kamenné můstky jsou často zatopené, prosvítají pod vodou a cestu vytváří jenom symbolicky. Rákos roste do takové výšky, že vytváří dostatečné soukromí pro všechny a z lomu dělá propracované lázně s přírodními kójemi pro všechny, kteří touží po svém vlastním, nerušeném prostoru.
Kousek od Líšně jde pokračovat procházkou skrze (pro Brno typickou) zahrádkářskou kolonii a za chvíli se pak člověk dostane na dlouhý most vedoucí nad vlakovým seřadištěm. Tady se Jaroslav jako správný šotouš zastavuje i na několik hodin. „Tady ty vlaky vznikají a zanikají, je to taková poezie,“ říká Jaroslav, zatímco pod námi se spádem rozjíždí jednotlivé vagony, které nakonec samovolně zpomalí až na krok a další půlhodinu jim trvá, než zcela zastaví. Vypráví přitom o projektu spolužaček experimentujících s tóny, které by mohl vyluzovat most rozechvívaný právě projíždějícími vlaky. Seřadiště jako nepřístupný hudební nástroj města. „Máš takový ten stalkerovský pocit, že do toho území vlezeš a moc nevíš, jestli jsi sledovaný, nebo ne. Dějou se kolem tebe věci, nikdo tě neotravuje, ale na konci tě chytí, sevře, řekne ti: nechoď tam.“
Chodit je ale rozhodně třeba, ať už v podivné krajině Brna, nebo podél holešovických vleček.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
