Průvodkyně zónou Kateřina Vršanská: V Černobylu se bojím jen čtvrtého reaktoru
„Můžu všem doporučit, klidně si to vezměte, snězte to, projednou se vám nic nestane,“ radí průvodkyně černobylskou zónou Kateřina Vršanská, jak se zachovat, když vám sympatická bábuška ze zamořené zóny nabídne nůši jablek. Její slova potvrzuje mimo jiné i fakt, že jsme si o zóně povídali živi a zdrávi čtyři měsíce poté, co se mně samotnému naskytla příležitost na uvítanou pozřít místní pečené brambory, rajčata nebo kedlubnový salát s hříbky.
Provoz Černobylské jaderné elektrárny byl ukončen v roce 2000. Už dva roky poté se do zóny vypravily první skupinky turistů prozkoumat, jak si kdysi vysněné místo k životu začala příroda brát nazpět. Díky internetu se poutavé dekadentní fotky návštěvníků rychle rozletěly do světa a dnes oblastí ročně projde kolem deseti tisíc návštěvníků. Velký zájem českého publika potvrdila i vyprodaná přednáška Cestovatelského kina v pražské Lucerně. S Kateřinou Vršanskou jsme si před jejím výstupem v kině povídali o vášni v pátrání po nebezpečném plutoniu, strachu ze čtvrtého reaktoru, rozkrádání ozářeného majetku obyvatel Pripjati, nedostatečné podpoře směrem k obětem havárie i o porušování pravidel zóny.
„Když vás chytí podruhé jako průvodce, že opět pouštíte turisty, kam nesmíte, tak přijdete na měsíc o licenci. Chytili vás potřetí? Potom už to znamená jediné. Odevzdáte licenci a už se do zóny nedostanete ani jako turista,“ odhaluje Kateřina jinou stránku černobylské turistiky, a to vědomé porušování pravidel o vstupování do chátrajících či nedekontaminovaných prostor. Moc se o něm nemluví, jako návštěvník se s ním ale velmi pravděpodobně setkáte.
„Jsou místa, kam bychom turisty nikdy nevzali, ale víme, že se tam dá jít,“ dodává tajuplně a fanoušci temné turistiky si hned vybaví kontroverzní videa z dnes už zasypaného podzemí nemocnice č. 126, v němž dodnes leží vysoce kontaminované oblečení hasičů zasahujících při havárii čtvrtého bloku. Jak je možné, že k něčemu podobnému dojde? „Pokud se nějaké agentury chovají, jak se chovají, je to jejich věc.“
Míra devastace v kdysi padesátitisícovém městě Pripjať je smutně fascinující. Nezáleží na tom, kolik dokumentů, reportáží a fotek jste z místa zhlédli před návštěvou. Na osobní setkání s rozmláceným městem duchů vás připravit nemohou. „Na konci roku osmdesát sedm se rozhodlo, že se do Pripjati nikdy nikdo nevrátí a je potřeba zlikvidovat domácnosti. Otevřel se byt po bytě, policie odtud odnesla všechny cenné věci jako fotografie, dokumenty, peníze, šperky. Co šlo nějakým způsobem dekontaminovat, to se očistilo a pokud možno vrátilo majitelům.“ O zbytek se začátkem devadesátých let postarali ilegální návštěvníci: „Bylo potřeba zónu hlídat víc. Tuhle se přivřelo oko, jinde se něco ukradlo a prodalo pod rukou, a tak se stalo, že radioaktivní věci z Pripjati se prodávaly na černé burze v Kyjevě.“ Do jaké míry se takto zakoupené předměty dodnes projevují na zdraví ukrajinských rodin, je těžké určit.
Stejně tak se zdá i po třiceti letech nemožné určit přesněji, jak obrovskému množství lidí tehdejší katastrofa vlastně způsobila újmu na zdraví. Oficiálně úřady přiznávají a vyplácí spíš symbolické náhrady za škody likvidátorům, kteří v osmdesátém šestém bojovali s neviditelným nepřítelem často bez jasnější představy o míře unikající radiace.
„Vyplácel se důchod lidem, kteří dostali určitou dávku záření, ale protože na důchody už nebyly peníze, dávka záření se zvedla a najednou ubyla polovina invalidních důchodců. Myslím si, že na vyplácení renty těmto lidem by se neměla podílet jen Ukrajina, ale tak jako se svět skládal na nový sarkofág, tak bychom i my, bohatší státy, mohly nějakým způsobem pomoci těmto lidem.“
Proč je důležité jejich příběhy připomínat? „Kdyby se nevybetonovala další část pod reaktorem a základová deska, pod níž byly zásoby vody na chlazení, by praskla, došlo by k dalšímu výbuchu a vyhladilo by to velkou část Evropy. Kdyby tam tihle lidé nebyli a neudělali pro nás onu službu, tak tu dneska nejsme.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
