Publikuj, nebo zemři! „Anebo to zklidni,“ říká hnutí pomalých profesorů

17. březen 2017

Iniciativa slow fashion v módě nebo ve stravování zažila svůj největší boom skoro před 15 lety. Vloni dvě kanadské profesorky otevřely debatu o pomalém hnutí i v akademickém prostředí. Podle nich metoda „slow professor“ nabízí cestu, jak na univerzitách zachovat prostor pro hluboké kritické myšlení.

V roce 2004 vydal Carl Honoré knihu Chvála pomalosti. Deník Financial Times tehdy napsal, že čím byl pro komunismus Marxův Kapitál, tím je Honorého kniha pro takzvaná pomalá hnutí. Dnes jsou tyto iniciativy bránící se neustálému zrychlování světa pořád na vzestupu. Pomalá móda se staví proti kolotoči nových kolekcí velkých světových řetězců, oblečení totiž končí na skládkách stejně rychle, jako se točí na pultech. Namísto nich vyzdvihuje oděvy, které jsou sice dražší, ale jsou vyrobeny kvalitněji, v důstojnějších podmínkách a déle vydrží i v šatnících. Pomalé jídlo má být zase protipólem fastfoodu a klade důraz na lokální suroviny a kvalitní přípravu.

V posledním roce se v zámoří začalo mluvit i o hnutí pomalých profesorů. To kritizuje rostoucí důraz na kvantifikovatelný výkon, kdy jsou vyučující hodnoceni na základě bodování odevzdaných publikací. Pomalí profesoři volají po tom, aby tempo akademické práce zvolnilo a aby se na univerzity vrátil prostor pro kvalitní intelektuální život.

Pomalý profesor, dobrý profesor

Kritika komercionalizace univerzit a pracovních podmínek vyučujících samozřejmě není nic nového. S pomalými hnutími ji ale začala spojovat až knížka Pomalý profesor: Kritika kultury rychlosti v akademickém prostředí. Vloni ji vydaly dvě kanadské humanitní profesorky Maggie Berg a Barbara K. Seeber. „Měla jsem pocit viny, že nestíhám odpovídat na maily. Styděla jsem se, když mě stresovalo přecházet na nový systém učení,“ popisuje Berg momenty, které obě profesorky motivovaly k tomu, aby začaly pracovat na knížce.

Čtěte také

S podobnými pocity se potýká řada dalších univerzitních vyučujících. Už deset let stará studie Kanadské asociace univerzitních profesorů ukázala, že pětina dotazovaných měla v důsledku stresu psychické problémy a velká část z nich brala léky na úzkost. Berg a Seeber takovou situaci připisují tomu, že vyučující musí kromě své odborné práce zvládat čím dál tím víc administrativních a manažerských úkonů, které jsou součástí jejich hodnocení.

Profesor - studenti - akademici

Právě zahlcení různými typy práce a důraz na kvantitu publikovaných výsledků je podle profesorek jádrem problému. „Odrazuje nás to od toho, abychom se věnovaly velkým otázkám, protože promyslet je by trvalo moc dlouho. Potřebujeme ze sebe vymačkat co nejvíc za co nejkratší dobu,“ říká Barbara Seeber a dodává, že nejvíce tím pak trpí hloubka akademických výstupů. Právě ta pro obě profesorky představuje významnou hodnotu, podle jejich slov je důležité ji chránit a opečovávat. Jak tvrdí přímo v anotaci své knihy – pokud je nějaký obor, který by měl kultivovat hluboké myšlení, jsou to univerzitní vyučující. A těm v současnosti zoufale schází čas třeba na komunikaci se studenty nebo na sebevzdělávání. Je proto potřeba zpomalit. Nadějí může být inspirace v úspěchu pomalých hnutí v jiných oblastech.

Méně stresu a víc posezení u kávy

„Pomalí profesoři“ zavrhují poučky time-managementových profesionálů a volají po změně organizace vysokého školství. Hnutí pomalých profesorů usiluje o zmírnění pracovního stresu, zachování humanitního vzdělávání a radí postavit se komercionalizaci univerzit. Zpomalit můžou vyučující ale i sami. Seeber a Berg doporučují častěji vypínat internet, asertivně si vybírat dovolenou a neodevzdávat pod tlakem texty, které nemají stoprocentní kvalitu.

Profesor - studenti - akademici

„Těkavost a roztříštěná pozornost charakterizuje současný akademický život,“ hodnotí Berg a Seeber situaci na univerzitách a naráží tím na kvanta publikovaných článků. Dotýkají se tak i online konzultací a webinářů, díky kterým už ani do školy nemusíte chodit. Jejich představa o budoucnosti ale není tak temná, jak by se mohlo zdát. Samy odmítají, že by školství bylo v krizi. V pomalém hnutí vidí naději, že pomůže na vysoké školy vrátit komunitní život a družnost. Čeká je však mnohem větší výzva než nadšence do módy nebo jídla.

Spustit audio