Robert Mikoláš: Život v Ústí byl jedním slovem šedý

Za týden trávený v Ústí nad Labem poznávali posluchači Radia Wave různé současné stránky metropole. Z katastrofální situace předlického ghetta jsme prchali mimo jiné za designem nebo klubovou scénou v centru města. Jaký byl ale život na severozápadě před třiceti lety? „Šedý,“ odpovídá bez delšího rozmyslu náš host. V průběhu 70. a 80. let kolem sebe tamní společnost pozorovala režimem vychvalovaný, obyvateli trpěný proces likvidace historického centra a rozsáhlou výstavbu betonových konstrukcí.

Zatímco průběh listopadových demonstrací v Praze mají dnešní studenti detailně zmapovaný, v mapování ústeckého převratu můžete narazit na mnoho mezer. Jak ale prozradil tehdejší vysokoškolák Mikoláš, protesty v Ústí nebyly o nic méně bouřlivé. „My jsme byli studenti a oni na nás poslali lidové milice, které měly nabito ostrými náboji. Stačilo, kdyby tam byl někdo, kdo řekl ‚střílejte!‘ a celá sametová revoluce se mohla zvrtnout úplně někam jinam. Naštěstí tehdy ten velitel řekl, že nebude střílet do dětí, zavelel a jednotka odjela.“

Beznaděj ve stínu sídlištních budov si i přes těžce vybudovanou euforii z listopadového převratu začala hledat cestu zpět: „V Ústí došlo k tomu, že staré vedení odešlo, ale zadními vrátky se vrátilo zpátky, stejně jako orgány města a kraje, takže beznaděj a devastace severních Čech zůstala. Krajina dostala „ťafku“ a lidé v ní žijící také. Ústí a Liberec jsou města, která by to mohla táhnout dopředu.“