Romský partyzán vypráví československý příběh jinak, než ho chceme znát

10. leden 2017

Jako mladý historik zapálený do dějin druhého československého odboje přesvědčil Jan Tesař v šedesátých letech partyzána Josefa Serinka, aby mu odvyprávěl svoje vzpomínky. Před deseti lety je Tesař znovu oprášil a pustil se do usilovné práce, jejímž výsledkem je třísvazková Česká cikánská rapsodie, která vyšla v nakladatelství Triáda.

Josef Serinek, přezdívaný Černý, byl český Rom, který se proslavil jako partyzán a velitel oddílu Čapajev. Za první světové války přežíval v šumavských lesích se skupinou romských zběhů, mezi válkami se živil jako zemědělský dělník a pašerák. Ve svých vzpomínkách dokonce tvrdí, že v Teplicích zorganizoval celoevropský sjezd Romů. V roce 1942 byl Serinek s celou rodinou odvlečen do koncentračního tábora v Letech. Když viděl, jak čeští bachaři vraždí jednoho vězně po druhém, rozhodl se, že uteče. Útěk se mu podařil, ale celá jeho rodina v Letech zůstala a zahynula tam nebo v Birkenau. Serinek křižoval tehdejší Protektorát pěšky tam a zpět, až se usadil na Vysočině. Tam začal organizovat partyzánský oddíl z uprchlých ruských zajatců a spojil se s veliteli nejprve z československého odboje a pak ze sovětské armády. Po válce si otevřel hospodu, kterou mu však úřady zavřely, a do své smrti se pak živil pomocnými pracemi.

Vzpomínky českého Roma Josefa Serinka jsou jedinečným příběhem, ale i jedinečným pramenem, který téměř nemá obdoby. Jedinečné je ale i zpracování Jana Tesaře. Pro orientaci ve vzpomínkách je nezbytné nahlížet zároveň i do druhého svazku s Tesařovými poznámkami. Brzy se ukazuje, že se skrze ně dá dostat k rozsáhlým úvahám, které se týkají samotné povahy pramenů, politických okolností, ale především otázek možností a strategie protinacistického odboje. Těm se věnuje i rozsáhlá esej ve třetím svazku, kde Tesař mapuje teorii partyzánského boje. Tvrdí, že podpora partyzánského boje mohla být účinnější než příprava na jednorázové povstání, a klade si otázku, proč odboj tuto strategii podcenil.

Nedokončený nebo nespravedlivý sen?

Četba knihy není náročná jen proto, že je téměř nezbytné mít před sebou stále otevřené minimálně dva svazky najednou. Leckterého čtenáře může iritovat také Tesařův lehce staromódní styl i některé jeho postoje. „Hlásím se trvale a důrazně k jedné pevné niti, vinoucí se staletími a trvající na kontinuitě společného československého kulturního usilování,“ píše Tesař. V době, kdy se alespoň v té progresivnější části české historiografie prosazuje kritický přístup k velkým národním vyprávěním, zní tato vlastenecká proklamace poněkud kontroverzně.

03778567.jpeg

Tesařova deklarovaná věrnost „ideálu humanitnímu“, spojenému po masarykovském způsobu s myšlenkou společného československého národa, může sice působit archaicky, ale rozhodně není bezpečnou slonovinovou věží, která chrání před spletitostí a nejednoznačností dějin dvacátého století. Naopak, Tesař aplikuje ideu československého národa jako nekompromisní kritérium, kterým poměřuje konkrétní historické události. Národní modly se při tom otřásají a padají. Tesař kritizuje strategickou neschopnost československé armády, pokrytectví londýnské exilové vlády a především český rasismus, který vedl ke snaživému vyhlazování českých Romů v Letech protektorátními institucemi.

Paradox konfliktu mezi věrností ideálu Československé republiky a bořením národních mýtů krajním způsobem ztělesňuje právě Josef Serinek. Rom, utlačovaný napříč režimy, který nakonec uplatní své zkušenosti z celoživotního pohybu na okraji společnosti při budování zemljanek a shromažďování lesních oddílů za účelem boje proti okupantům. Osud nejen Serinka, ale všech českých Romů vede nakonec samotného Tesaře k zásadnímu zpochybnění nejen dějinného vývoje, ale samotného snu o československém národu jako ztělesnění ideálu humanitního: „Nemohu také smlčet nikoli nedokonalost, ale NESPRAVEDLNOST toho krásného snu, jež byla rovněž tisícinásobně opakovaná životy těch, kterým nebylo umožněno snít – kteří byli vydáni do Let, do Birkenau.“

Jak zraje vzpoura

„Jak zraje vzpoura?“ ptá se Tesař při svém bádání ve vzpomínkách účastníků odboje. Vzpoura Josefa Serinka se zrodila a uzrála z boje o holý život, bylo v ní ale obsaženo víc. Naděje na porážku nacistů byla spojená s nadějí na úplné odstranění rasového útlaku v české společnosti. Jak podotýká Tesař, v tomto smyslu byl samotný fakt, že vzal Rom do ruky pušku, bránil svůj život a usiloval o uskutečnění svých politických představ, revoluční záležitostí.

Josef Serinek ostatně sám sebe označoval za komunistu. Už za první republiky byl aktivním odborářem i komunistickým agitátorem a i po dobu svého zapojení do odboje sledoval, zda jsou jeho velitelé „pravičáci“, či „levičáci“, ale především to, kdo s ním zachází jako se sobě rovným a kdo ne. Vytříbený smysl pro rovnost nakonec Serinkovi pomohl udržet si odstup od Sovětů i KSČ. Zůstal tak komunistou „úchylkářem“, a když přišel v roce 1948 převrat, zažil Serinek místo sociálně spravedlivé společnosti, o které snil, další odsun na okraj.

03778569.jpeg

Samotné odhodlání Serinka a dalších partyzánů by ale nestačilo. Tesař opakuje staré pravidlo partyzánské války, podle kterého je pro úspěch rozhodující přístup místního obyvatelstva. A v tomto ohledu byla Vysočina pro Serinka vskutku zemí zaslíbenou, kde se mu dostalo poprvé po útěku nejen pomoci, ale i přijetí. Odbojová infrastruktura se zde z velké části kryla právě se sítí kostelů, far a společenství věřících. Politické nasazení tradiční křesťanské komunity vysočinských evangelíků může leckoho překvapit, Tesař však připomíná silný apel na sociální spravedlnost tehdejšího českého protestantismu a rozvíjí dokonce ideovou a historickou linku evangelických odbojářů s tajnými pobělohorskými evangelíky a vzpourou helvétů na stejném místě. Ta může místy zavánět až idealizovaným mýtem, ale svým nasazením pro odboj přesvědčili evangelíci i Serinka, který nakonec překonal svůj silný antiklerikalismus a stal se (i pod vlivem jeho druhé manželky) sám evangelíkem.

Otevřené bludiště

Česká cikánská rapsodie je velkolepým, ale klikatým a občas těžko přístupným bludištěm Serinkových vzpomínek, historických dat a Tesařových úvah. Vstoupit do něj se ale vyplatí. Už proto, že chodby bludiště nejsou uzavřené, ale lze na ně navazovat. Výzkumem na poli historie, romistiky, politologie, církevních dějin nebo jen úvahami nad otázkami, které dílo otevírá.

Navázat by ale mohli a měli i umělci a popularizátoři. Česká veřejnost dnes potřebuje Serinkův příběh slyšet víc než kdy jindy a zaslouží se s ním setkat i ti, kteří se nebudou prokousávat stovkami stránek náročného textu. Kvalitní seriál by Serinkovu příběhu jistě slušel, stejně jako divadelní představení nebo komiks. Tesařovy poznámky by tvůrcům dodaly nejen dostatek materiálu, ale také vodítko, jak se vyhnout špatné ideologizaci příběhu, romantizaci partyzánství a přemrštěné heroizaci jeho protagonistů.

autor: Jakub Ort
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.