Skatepark může v Maroku otevřít jenom král Mohamed VI. Scénu chtějí ovládat bafuňáři
Táborský skejťák a cestovatel Jakub Novotný bere skateboarding jako univerzální jazyk, kterým se domluví všude po světě. Je pro něj prostředkem, jak bortit překážky postavené z rozdílných kulturních tradic, ať už jsou umělé, nebo reálné. Nedávno se vypravil studovat skateboarding v Maroku, zemi, kde na skejtové závody dohlíží ochranka v obleku a kde se snídá se západem slunce.
Se skejtem jsi procestoval velkou část Blízkého východu. Účastnil ses taky několika neziskových projektů, kdy se parta skejtových nadšenců sjela ze všech koutů světa a svépomocí postavila skatepark v nějaké části regionu, kde na to nejsou peníze. Můžeš shrnout, co všechno máš za sebou?
Celé to začalo v roce 2012, kdy jsem jel na Erasmus do Turecka a samozřejmě jsem s sebou bral skejta. Neměl jsem tušení, jestli tam je nějaká scéna, nebo ne. To byl možná takový impulz pro všechny mé pozdější aktivity. Pokaždé, když jsem se pak někam vydal, bral jsem skejta s sebou. V Turecku jsem zjistil, že je to nejlepší prostředek socializace – umožní vám proniknout do jiné kultury přes něco, co je postavené na sdíleném nadšení nebo vášni. Tomu rozumí všude po světě. Potom jsem byl o rok později v Libanonu, zemi, kde je situace hodně vrtkavá a je to tam i místy nebezpečné. Přesto je to nejenom kulturně, ale i subkulturně bohatá země – a to nemluvím jenom o skateboardingu. Později jsem odjel do Jordánska, kde jsem pomáhal s projektem komunitního skateparku, u kterého jsem byl od samotného začátku. Pobýval jsem tam asi čtyři měsíce. Jak už jsi zmínil, sjela se tam parta z celého světa – nejčastěji z Dánska, Belgie, Ameriky – a stavělo se do vyčerpání sil. To bylo něco úžasného, ta sdílená energie. Tady jsem se jenom utvrdil v tom, že se chci držet skateboardingu a zároveň sbírat poznatky, které se mi budou hodit ve škole.
Obojí se teď znovu propojilo, strávil jsi několik měsíců v Maroku, konkrétně v Marrákeši. Studoval jsi tamní skejtovu scénu a shromažďoval data k disertační práci v oboru blízkovýchodních studií. Co je výzkumnou otázkou, co tě zajímalo?
Najít nějaké univerzálně sdílené atributy skejtové subkultury, které jsou sice globální, ale zároveň jsou tónované velmi odlišným lokálním kontextem. Přece jenom je to muslimská země s jinou tradicí. Dnes mají někteří lidé neustálou potřebu tento kontrast mezi Evropou a tady těmi zeměmi akcentovat. Proto mě zajímá, v čem jsou skejťáci stejní a v čem naopak odlišní.
Skateboarding v Maroku je poměrně mladý, je to tak? A jak formoval skateboarding politicko-historický kontext země?
První skejťáci začínali v devadesátkách, potom se to po roce 2000 rozjelo trochu víc. Pro marocké dějiny je důležité, že v roce 1999 nastoupil na trůn nový král Mohamed VI., který zemi výrazně otevřel. Mohl sem pronikat západní kapitál, ale taky západní kulturní a samozřejmě subkulturní vlivy. Ten největší boom zaznamenáváme ale během posledních dvou až tří let. Dochází ve velké míře ke komercionalizaci, což přináší i nějaké otazníky uvnitř scény. Z hlediska mého výzkumu je to zajímavé.
K té komercionalizaci se ještě vrátíme, ale zdržme se u subkutlur. Je Maroko země bohatá na subkultury a s jakými ses setkal?
Pokud subkulturu definujeme jako způsob, jak se mladí lidé vymezují proti systému, v našem kontextu je tohle už vedlejší – když si mladí lidé vybírají styl oblékání nebo hudbu, je v tom zřídkakdy rezistence. Jde jenom o další formu konzumu. Marocká společnost je výrazně ekonomicky rozdělená, subkulturní příslušnost se dá vztáhnout k určitý společenský vrstvě – když to není tak ostře vymezený, jako to definoval Dick Hebdige v 70. letech. Některé ty věci, které napsal, se tam dají stále pozorovat. No samozřejmě jedna z výzkumných otázek byla, jak moc skejtová subkultura spolupracuje s dalšími – nejvíc je to klasicky propojené s dalšíma urbánními sporty – bmx nebo agressive inline. Lidi se potkávají na stejných místech, sdílejí prostor a není tam takový ten banální střet, se kterým se někdy ve městech s většími scénami setkáváme – že skejťáci nechtějí sdílet místo s bmx a bruslaři. To v Maroku není, ty scény jsou pořád dost malé na to, aby řešily tyto žabomyší války.
Velké skejtové značky mají korporátní identitu a o skateboarding se zajímají velcí hráči na trhu, na Západě to není nic nového. Bavili jsme se o rostoucí komercionalizaci v Maroku, jak se to promítá na tamní skejtové scéně a jakou podobu má tento proces?
Komercionalizace je dvojí. Korporace ovládají trh, jak říkáš. Skejťáků v Maroku se tohle ale moc netýká. Neřeší, jaké si koupí boty, aby podpořili značku, kterou vlastní skejťák – to je mimo jejich vnímání. Komercionalizace na lokální bázi souvisí s tím, že korunní princ začal jezdit na surfu, a tak král Mohamed VI. vyčlenil velký rozpočet na podporu těchto aktivit. Mezi nimi je samozřejmě i skateboarding. V řadě marockých měst rostou skateparky jako houby po dešti, ale skrývá se v tom vtipný paradox. Skateparky musí přijet oficiálně otevřít sám král, což může trvat klidně rok. Konkrétně v Marrákeši dnes stojí tři krásné nové skateparky, ale jezdí se na podomácku vyrobených překážkách kousek vedle, protože král ještě nepřijel přestřihnout pásku.
Ve městech vznikají taky asociace, má to být nějaká institucionalizovaná forma propojování skejťáků, bmx jezdců a bruslařů s oficiálními strukturami. Skejťáci kritizují ten skrytý záměr, že hodně lidí chce jen vydělat – získat peníze od radnice a část najednou nechat zmizet. Asociace nezakládají lidé z komunity, to nemusím zdůrazňovat. Když byste se jeli podívat na závody v Maroku, vypadají úplně jinak než v Evropě – tady to většinou pořádá někdo, kdo má zkušenosti. V Maroku to dělají nějací bafuňáři. Na závodech v Rabatu byla dokonce polední pauza, kdy na dvě hodiny zavřeli skatepark, nemohlo se jezdit a okolo chodily gorily v kvádrech. Pro někoho, kdo je zvyklý na české punkové závody, to působilo hodně bizarně.
Zkoumal jsi scénu prostřednictvím hloubkových rozhovorů, bylo těžké se ke skejťákům dostat a přimět je, aby ti věřili?
Většinu času jsem strávil v Marrákeši, kde jsem měl i nějaký program na univerzitě. To byl největší handicap mého pobytu, protože scéna v Marrákeši je trochu zatáhlá. Zatímco třeba v hlavním městě Rabatu, ekonomické metropoli a největším městě Casablance nebo Agadir, což je zas surfařské město, je ta scéna mnohem rozjetější. Chvíli jsem tam pobýval a s pár lidmi se seznámil, ale nebylo to na bázi dlouhodobého pozorování – v tomto ohledu je potřeba ve výzkumu ještě pokračovat a rozšířit ho. Nicméně co se týče důvěry a jestli se mi ty lidi otevřeli, tam problém nebyl – moje největší výhoda je, že se skateboardingu dlouhodobě věnuji. Když si s někým dobře zaskejtuješ, tak si potom i dobře popovídáte.
V čem se maročtí skejťáci liší od těch evropských? Odráží se v jejich mentalitě náboženství?
To je taková klišé fráze, ale svět je čím dál víc globalizovaný. Lidé tráví spoustu času na sociálních sítích. Globálně sdílené symboly skateboardingu jsou všude stejné, všichni se odkazují ke Thrasheru a velkým Street League závodům. V jižních Čechách, odkud pocházím, potkáte chlápka s vykérovaným motivem Skate and Destroy, což je motto časopisu Thrasher, a to samé v Maroku. Jestli se maročtí skejťáci proti něčemu vymezují, je to pasivita. V zemi je vysoká nezaměstnanost a mladí lidé jdou na vysokou školu s tím, že i když vystudují, dost možná nenajdou práci. Je těžké pro ně mít nějaký smysl života. Skateboarding pro ně znamená únik, který skrývá i potenciál pro nějakou kreativitu. Nepotkal jsem nikoho, kdo by nebyl muslim. Všichni se k vyznání hrdě hlásí a je to součást jejich identity. Hodně to bylo znát poslední měsíc, kdy byl ramadán – náboženství tak do každodenního života pronikne silněji už jenom proto, že to lidé prožívají i po fyzické stránce. Člověk se celý den nemůže napít a najíst. Bylo úžasné sejít se se skejťákama a společně dát futúr – první jídlo – kolem osmé večer se západem sluncem, kdy se můžete najíst. Skejťáci šli společně na pláž, kde „posnídali“, a pak se šlo jezdit – tady bylo krásně vidět skloubení náboženské tradice, rituálu se skateboardingem.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
