Uklízel mezi hroby, dnes brání hřbitovnímu developerství. Pro Martina Červeného může být pohřeb stejně silný jako svatba

„Přestože je tu více než 600 pohřebních služeb, opakuje se u nich stále to samé. Dostanete formulář, ve kterém si zaškrtnete čas, kdy chcete pronajmout obřadní síň, vyberete si hudbu, řečníka. Obřad nenechává žádný prostor pro jakékoliv zosobnění.“ - Foto: Jonáš Zbořil

„Přestože je tu více než 600 pohřebních služeb, opakuje se u nich stále to samé. Dostanete formulář, ve kterém si zaškrtnete čas, kdy chcete pronajmout obřadní síň, vyberete si hudbu, řečníka. Obřad nenechává žádný prostor pro jakékoliv zosobnění.“Foto: Jonáš Zbořil

Martin Červený si na gymnáziu našel neobvyklou brigádu. Odpoledne trávil na Olšanských hřbitovech, shrabával listí mezi hroby a stříhal břečťan. Mezi nebožtíky nakonec zůstal i po studiích. Bloudil po Olšanech a přemýšlel, jak ze smrti znovu udělat součást lidského života. Na procházce po největší pražské nekropoli jsme s bývalým ředitelem Pražské hřbitovní správy probírali, proč majestátní mohyly nahradily prefabrikované náhrobky, jak hřbitovy mění hrobní developeři i to, že dobrý pohřeb může být stejný zážitek jako svatba. Koneckonců na hřbitově v Ďáblicích dnes můžete místo tradičního smutečního obřadu uspořádat piknik.

„Staré Olšany mám rád. Vrstvily se tu na sebe jednotlivé epochy a každá tu nechala nějaký otisk,“ říká Martin Červený na místě, kde se ve stínu tvořeném vysokými stromy i nedalekým nákupním centrem schovávají stovky let staré hrobky. Opodál leží popadané náhrobky beze jména a v ohrádce odpočívají řeholníci, poslední pozůstalí, kteří vyžadují pohřbívání do země. „Hřbitov je jako město, i to bylo původně románské, gotické, barokní. A pořád slouží potřebám, které jeho obyvatelé mají,“ vysvětluje Červený a ukazuje na stařičkou kaplovou hrobku, na jejíž nebožtíky už dávno neměl kdo vzpomínat. Pro hrobku se našlo nové využití, dnes slouží jako sdílené kolumbárium, od kterého má klíče třicet lidí. Staré Olšany mají atmosféru místa, ze kterého se nestal skanzen, a vděčit za to mohou právě Červenému. 

Odpustek za zapomenutí 

Jeden z projektů absolventa Pedagogické fakulty, který před učitelstvím utekl až na hřbitov, byla Adopce hrobů. Když Martin nastoupil jako referent Pražské hřbitovní správy, ujal se digitální evidence hrobů, díky níž vzniká digitální mapa nekropolí. Pomocí počítačové evidence se také podařilo zjistit, kolik pražských osobností a hrdinů zůstalo v zapomnění, v limbu obehnaném břečťany. Červený a jeho kolegové vytvořili stránky, které připomínaly příběhy opuštěných nebožtíků a propojovaly tak mrtvé s živými. „Když v roce 1902 vypukla v Egyptě epidemie nilské cholery, Lípa prokázal, že jejím zdrojem je voda z Nilu, prosakující do studní,“ píše se na webu Hřbitovy-adopce.cz o lékaři Adolfu Lípovi Bey (1866–1953). „Měl velký podíl na zavedení opatření, která vedla k likvidaci této epidemie. Za to mu bylo v roce 1908 uděleno egyptským vládcem Khedivou Abbasem Helmim I. vysoké státní vyznamenání a s tím související právo na doživotní užívání titulu Bey.“ Jeho hrob už se adoptovat podařilo – nejspíš i díky soše majestátně vypadající sfingy, která sedí na Lípově rovu. Na adopci čeká ještě spousta mrtvých, včetně rodiny Linhartových – čtyř bratrů a dvou sester podílejících se na protinacistickém odboji. 

Olšanské hřbitovy - Foto: Jonáš Zbořil

Smrt v prefabrikátu 

Martin Červený se v roce 2013 stal šéfem Správy pražských hřbitovů a působil v ní až do konce loňského roku, kdy jeho odchod z vedoucí pozice způsobil forenzní audit, podle vedení hlavního města z něho vyplynulo manažerské pochybení. Sám Červený tvrdí, že byl pro vedení města nepohodlný. Teď pracuje v týmu Institutu plánování a rozvoje – i tady se věnuje nekropolím. „S kolegy z IPR jsme loni začali pracovat na dokumentu, který jsme nazvali Manuál tvorby hřbitovů.“ Dokument by měl pomoci zamezit například „developerské“ činnosti kameníků, kteří si podle něj rozdělují velká hrobová místa na menší urnové hroby, přičemž porušují hřbitovní uliční čáru. Je to jen jeden z řady přečinů proti funerální kultuře, která podle Červeného dlouhodobě upadá. 

„Problém je už v samotném vypravení pohřbu. Často jsou si velice podobné. Přestože je tu více než 600 pohřebních služeb, opakuje se u nich stále to samé. Dostanete formulář, ve kterém si zaškrtnete čas, kdy chcete pronajmout obřadní síň, vyberete si hudbu, řečníka. Obřad nenechává žádný prostor pro jakékoliv zosobnění,“ říká Červený. Vzpomínám na levnou MIDI verzi songu Moon River, který hrál na pohřbu blízkého člena rodiny. Ze starých Olšan, kde hrobky připomínají majestátní domy, se dostáváme k novějším hrobům z prefabrikátu. „Na starých hrobech vidíte, že vyjadřují něco o pochovaném nebo o jeho rodině. Často jsou i epitafy velice osobní: srdečný člověk, dobrý manžel. Dneska to chybí. Vzniká hrozně málo osobitých věcí s výtvarnou kvalitou. Na většině náhrobků máte napsáno Rodina Novákova.“ 

Martin Červený - Foto: Filip Jandourek

Martin ČervenýFoto: Filip Jandourek

Design zármutku 

Pohřeb člověk řeší v lepším případě jednou, dvakrát za život, a nikdo se do takové situace dostat nechce. Pokud se v ní ocitne, většinou nemá energii nutit firmu, aby vyrobila důstojné parte, aby kameník postavil hrob podle nebožtíkových představ. Málokdo si předem zjišťuje, že mrtvého dokonce nemusí hned odvézt pohřební služba, pozůstalí se s ním mohou rozloučit v klidu domova. „Stopa, kterou se uplynulá desetiletí zapsala do hřbitovů, je spíš negativní, až destruktivní. Je to důsledek i toho, že pro takové věci nebyl prostor. Hřbitovy a smrt nebyly in,“ myslí si Martin Červený. 

Za dobu působení na pozici šéfa Správy pražských hřbitovů stačil vytvořit alternativu rozloučení pro lidi, kterým poslední prefabrikátové trendy zármutek nevyléčí. Červený před dvěma lety inicioval soutěž na téma funerálního designu a oživil tak téma, kterému se aktuálně věnuje i galerie Kvalitář. Na výstavě Acherón uvidíte i vítězný návrh dva roky staré soutěže – partnerskou urnu Zuzany Knapkové, která posmrtné schránky spojuje pomocí magnetu. 

Pražská hřbitovní správa pomáhala i se vznikem neobvyklého hřbitova s názvem Les vzpomínek, iniciovaného sdružením Ke kořenům. Stojí v Ďáblicích a nenajdete v něm jediný náhrobní kámen. „Pohřbívá se ke kořenům stromů, ty se označují dřevěnou cedulkou se jménem zesnulého,“ vysvětluje Červený. Místo kytek v celofánu nebo umělých věnců zdobí Les vzpomínek spíš dětské obrázky a luční kvítí. „Pro mě možná ještě podstatnější je přístup ke smrti. Nejde jen o hřbitov, ale i o rituály, které provází pohřbívání a truchlení. Pozůstalí si je připravují sami nebo ve spolupráci s provozovatelkami Lesu vzpomínek. Je to úplně jiný zážitek než běžný pohřeb s hloučkem tmavě oděných lidí, kteří poslouchají neosobitou řeč z pera někoho, kdo zemřelého ani neznal,“ tvrdí Červený. V Lese vzpomínek se často loučí formou pikniku, kde si pozůstalí o mrtvém vyprávějí, zatímco děti pobíhají po louce. Není to nijak radikální verze pohřbu, spíš důsledná aplikace myšlenky, že hřbitov, stejně jako město, potřebuje svůj život. Jak se rozloučíte v Lese vzpomínek ovšem záleží jen na vás. Důležité je pouze uvědomit si, co vlastně potřebujete, abyste zmírnili svůj zármutek. 

Les vzpomínek - Foto:  Tiskový servis Lesu vzpomínek

Pořad: On Air  |  Stanice: ČRo Radio Wave
Čas vysílání: pondělí-pátek 8:00-18:00 a 19:00-20:00; víkend 8:00-12:00 + 14:00-18:00 + 19:00-20:00  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Anketa

 

Další nabídka

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace