Umístěnky do zaměstnání, pokuty pro nepracující i svaz mládeže. Přesto jsou mladí Bělorusové podobní Čechům
O Bělorusku se často mluví jako o poslední diktatuře Evropy. O skutečném životě mladých Bělorusů toho ovšem příliš nevíme. Do svých životních peripetií a přání nás nechali nahlédnout běloruští hipsteři, vesničané i mladí svazáci.
„Jako mladý člověk po vysoké tady v Bělorusku moc dobré vyhlídky nemáš,“ říká mi v minském baru, s příznačným názvem Svoboda, mladá PR manažerka Alla. „Je málo pracovních míst, firmy chtějí zkušené pracovníky, a tak si musíš hledat práci mimo svůj obor. Dostáváš často jen minimální mzdu a praxi tím nezískáš. Narazíš tady na ekonomy za barem nebo na právničky, které pracují jako vizážistky,“ vysvětluje Alla.
Mladí Bělorusové navíc musí po absolvování bezplatného studijního programu odpracovat dva roky ve státních službách. Kdo si nesežene povolání sám, dostane umístěnku. „Můj kamarád právník takhle dostal umístěnku v zemědělském družstvu asi dvě stě kilometrů od Minsku. V šest mají všichni padla a večer nasávají. I on tam začal mnohem víc pít,“ popisuje neradostné vyhlídky mladého právníka Alla.
Když zavolají vojenští páni
Kromě toho musí všichni zdraví muži absolvovat povinný vojenský výcvik. Jak říká Allin přítel Micja, vojna je pro mnoho mladých Bělorusů strašákem. „Snaží se to uhrát na nejrůznější nemoci, vím o případech, kdy se nechali záměrně nakazit žloutenkou, jen aby nemuseli na vojnu. I já jsem naštěstí dostal modrou. Vojna je hrozná pakárna,“ říká Micja.
Alla s Micjou jako mladí vysokoškoláci vědí, že by za hranicemi dostali mnohem lepší platy. Opustit zemi se jim ale na rozdíl od mnoha jejich vrstevníků zatím nechce. „Věřím, že bude jednou líp, Lukašenko tu nemůže být věčně, navíc si myslím, že můžeme být užiteční i doma. Jako programátor se nebojím, že bych v zahraničí nesehnal uplatnění, zatím bych ale rád zůstal tady,“ říká Micja.
Na venkov, proti proudu
Malá obec Lochačšina, zhruba třicet kilometrů od hranic s Litvou. Několik roztroušených stavení, polorozpadlá budova zemědělského družstva, špatně udržované cesty. Do nejbližšího města je to odsud šest kilometrů, autobus ani vlak sem nezajíždí. Zdálo by se, že i zde se potvrdí pravidlo, že běloruské vesnice pomalu vymírají. Mladí lidé odcházejí do měst nebo do zahraničí. Přesto se najdou i výjimky.
Bývalá reportérka televize Belsat Źenja se spolu s manželem Veresinem rozhodla vyměnit pohodlný život v Minsku za nejistou romantiku běloruského venkova. „Procestovali jsme spolu celý svět a zjistili, že města jsou si podobná, stejná, uniformní. Na vesnici ještě zůstala autentická běloruská kultura, navíc je tu možnost rozvíjet alternativní kulturu, Lukašenko to sem má daleko, je tu tak pro nás daleko svobodněji než v Minsku,“ říká Źenja. Společně s Veresinem tvoří písničkářské duo.
I v jejich tvorbě jim zůstává vesnice inspirací. „Sbíráme na venkově po celém Bělorusku tradiční písně, které pak publiku představujeme v novém, modernějším aranžmá,“ popisují mladí manželé.
Kdo nepracuje, ať nejí!
Veresin, vystudovaný geolog, v současné době nezaměstnaný, se právě vrátil z povinné brigády v místním kolchozu. „Jako nezaměstnaný musíte každý měsíc odpracovat veřejně prospěšné práce. Dostanete pak asi dvacet dolarů. Ten, kdo nepracuje alespoň 183 dní v roce, musí zaplatit roční pokutu 200 dolarů, což v případě, že nemáte práci a peníze, fakt nedává logiku,“ rozčiluje se. Proti tzv. zákonu na ochranu proti parazitům protestovaly v Minsku v minulých dnech tisíce lidí.
Kromě Veresina se Źenjou žije v Lochačšině už jen jedna mladá dívka. Ráno po probuzení za ní společně míříme přes zasněžené pláně. Dvacetiletá Lena se po náhle smrti matky už rok sama stará o nemocného dědečka. Práci nemá, i jí tak hrozí pokuta. Z čeho ji bude platit, neví. „Celý život jsem prožila tady, ale není tu práce, určitě bych ráda odešla do města, teď ale musím pomáhat s domácností po smrti maminky. Žijeme skromně. Je ale jasné, že musíš se svým životem něco udělat, takže tu nechci zůstat napořád,“ říká Lena.
I kvůli nedostatečnému vzdělání nejsou její šance na získání zaměstnání příliš vysoké. Kvůli rozlehlému hospodářství nemá čas ani na případné koníčky. „Ráno vstávám, abych nakrmila krávy, starala se o hospodářství, postarala se o dědečka, takže mi moc volného čas nezbývá. Když už je, tak čtu knížky nebo se dívám na televizi. Jako všichni. Tak žiju.“
Tak pravil prezident Lukašenko
Mezi mladými Bělorusy se ovšem najdou i ti, kteří více než dvě desetiletí trvající vládu prezidenta Lukašenka chválí. Míříme na Minskou státní univerzitu, která je v samotném centru běloruské metropole. Klid na chodbách bedlivě sleduje „děžurnaja“, jakási hlídačka veřejného pořádku. „Je to proto, že tu kdysi studenti pořádali různé happeningy a veřejné akce, které nikdo nepovolil, to teď skončilo,“ říká mi Andrei, předseda univerzitního výboru Běloruského svazu mládeže (BRSM).
Tato státní organizace v podstatě navazuje na Komunistický svaz mládeže, který fungoval v dobách Sovětského svazu. Členové BRSM jsou řadou studentů obviňováni z kariérismu, Andrei však nařčení odmítá. „Vždycky jsem byl aktivní a právě univerzita mi nabídla možnost realizovat se. Můžeme pořádat zábavy, teď budeme vybírat univerzitní miss, začali jsme navazovat kontakty se zahraničím,“ popisuje aktivity místních svazáků Andrei.
Mladý student fyziky žádné výraznější nedostatky na současném režimu nevidí. Jeho kolegyně, mladá žurnalistka, je v obhajobě prezidenta Lukašenka ještě razantnější. „Je to charismatický státník, dobrý vůdce našeho národa. Viděla jsem se s ním dokonce osobně a musím říct, že se mi velmi líbil, je opravdu velmi charismatický, je to typický Bělorus. Proto je mi sympatický,“ říká Lida.
O své budoucnosti má rodačka z Mogilevu jasno. „Za pět, deset let bych ráda žila v naší zemi a pracovala jako novinářka. Ráda bych žila v zemi, která bude jedna z nejrozvinutějších na světě. Chci, abychom dále zůstali nezávislou zemí. Určitě bych ráda byla kvalifikovaným odborníkem, který bude přispívat k rozvoji Běloruska,“ nastiňuje svoji představu mladá aktivistka.
Prostě dobře žít
Sedmadvacetiletá Češka Veronika přišla do Běloruska vyučovat český jazyk před rokem a půl. Nakonec se tu zamilovala a vdala. Podle dosavadních Veroničiných zkušeností rozhodně nelze postoje běloruské mládeže nějak plošně paušalizovat a zjednodušovat.
„Nelze říct, že by existovala jen skupina stoupenců prezidenta Lukašenka mluvící rusky a disidentů, kteří mluví bělorusky, tak jak se často objevuje v médiích. Ten mediální pohled na zemi se strašně zjednodušuje, a tak to přitom vůbec není. Mí kamarádi nejsou ani to, ani to. Jsou vlastně velmi podobní Čechům. Jsou to lidé, kteří jsou prostě jen otrávení z politiky, z těch neustálých debat, co to vlastně je Bělorusko a jakým jazykem by měli mluvit.“
Podle Veroniky se navíc sen mladých Bělorusů příliš neliší od zbytku Evropy. „Jsou to lidé, kteří chtějí žít tak, jak se žije například v Evropě, ale nechtějí už chodit po demonstracích, vidí, že to nikam nevede. Kromě toho řada z nich během svého života nepoznala jiného prezidenta než Lukašenka, nevnímají, že by opozice dokázala něco změnit.“
Jistou míru pasivity a rezignace běloruské mládeže, potažmo celé společnosti nevnímá Veronika pouze negativně. „V Bělorusku jsou příjemní, milí a pracovití lidé, kteří nechtějí mít konflikty. To nevnímám jako nějaké velké minus, ostatně ani Češi nejsou nijak konfliktní národ. Oni vidí, že jediné, co se tady dá dělat, je pracovat, nejlépe poctivě. Dále získat vzdělání, nejlépe evropské. I proto spousta mladých navštěvuje moje kurzy českého jazyka. Chtějí se vzdělávat a cestovat, poznávat svět. V tom vidí svoji budoucnost, ne v chození na demonstrace,“ dodává Veronika.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
