Společnost On Air13. března  2017 v 13:20  

Utrpení mladého doktoranda. Kdy se změní realita akademických padavanů?

„Já se v rámci doktorátu naučila akorát leštit skleničky, vařit kafe, opravovat testy a zkoušet studenty za svýho školitele. Že prý ho ty kecy nebaví poslouchat,“ vypráví absolventka technicky zaměřeného oboru Bára - Foto:  UGL_UIUC, Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 2.0 Generic

„Já se v rámci doktorátu naučila akorát leštit skleničky, vařit kafe, opravovat testy a zkoušet studenty za svýho školitele. Že prý ho ty kecy nebaví poslouchat,“ vypráví absolventka technicky zaměřeného oboru BáraFoto:  UGL_UIUC, Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 2.0 Generic

Je pondělí 6:30 ráno, rozespale koukám na zprávu, kterou mi posílá kamarádka a kolegyně z doktorského studia. „Další slavný moment naší katedry. Teď jsem se dozvěděla, že od příštího týdne učím biochemii plazů, nebo jak se to jmenuje, nic o tom nevim, nemám žádný materiály, asi je to novej předmět a ani nemám rozvrh.“ Doktorandův týden začíná, trochu věda a z velké části brigáda.

Z dotazů posluchačů Radiofóra, které se tématu doktorského studia věnovalo 9. února, bylo zřejmé, že je pro někoho „zvenčí“ obtížné si představit, kdo vlastně ti doktorandi a doktorandky jsou. Tak tedy, je to člověk nejčastěji na prahu třicítky, který už nespadá do kategorie „nezaopatřené dítě“. Předpokládá se, že v této fázi studia se živí sám a stát už za něj neplatí zdravotní a sociální pojištění. Musí být natolik oddaný svému vědnímu oboru (nebo tupý a naivní, záleží na úhlu pohledu), že je ochotný v době, kdy jeho spolužáci zakládají rodiny a vlastní domácnosti, živořit dalších několik let na hranici chudoby. Jeho naděje směřují k jednomu krásnému dni, kdy se na něj usměje štěstí a získá teplé místečko na některé z univerzit nebo v Akademii věd. Měl by se z něj stát plnohodnotný vědec. 

Čtěte také: Universum: Co trápí české doktorandy?

Zatímco magisterské a inženýrské obory směřují z větší části k přípravě na rozličná povolání, doktorské studium opravdu dává smysl pouze pro ty, kdo spatřují svou budoucnost ve vědě a výzkumu. Mimo akademickou sféru je totiž titul Ph.D. v zásadě k ničemu. Jak to ale probíhá ve skutečnosti? „Já se v rámci doktorátu naučila akorát leštit skleničky, vařit kafe, opravovat testy a zkoušet studenty za svýho školitele. Že prý ho ty kecy nebaví poslouchat,“ vypráví absolventka technicky zaměřeného oboru Bára. 

„Můj školitel opakovaně řekl, že mladej člověk do 30 let nemá ve vědě co dělat a ženská tam taky nemá co pohledávat,“ popisuje svoji zkušenost doktorandka přírodovědného oboru na jedné z pražských univerzit - Foto:  Unsplash, CC0 Public domain

Nerealisticky nastavené podmínky

Mnozí komentátoři v médiích neustále zdůrazňují potřebu zbavit se neschopných věčných studentů a „prodlužovačů studia“. K nim patří i někteří doktorandi. Doba, za kterou by měl student doktorát dokončit, je stanovena na tři až čtyři roky. Po uplynutí této doby přestane dostávat stipendium bez ohledu na to, v jaké fázi svého výzkumu je a jak byl během studia aktivní. Teoreticky by mělo být možné doktorské studium v řádném termínu dokončit. Realita je ovšem jiná. Průměrná doba úspěšného doktorského studia je více než 5,5 roku. (Zdroj: Monitorovací ukazatele MŠMT. Nejnovější data jsou pro rok 2015.) Ze základního stipendia je prakticky nemožné vyžít, proto je většina doktorandů během studia nucena mít i jiné zaměstnání, což se vylučuje s možností soustředit se na vlastní výzkum a studium včas dokončit. Výjimku tvoří lidé, kterým není trapné se ještě ve třiceti nechat živit rodiči, nebo ti, které během studia živí partner. V řádném termínu dokončí doktorské studium pouze okolo 13 % studentů a téměř 50 % jich nakonec nedokončí studium vůbec. (Zdroj: Monitorovací zpráva MŠMT. Nejnovější data jsou pro rok 2010, kdy to bylo pouze 11 %, předtím okolo 12–13 %) 

Podívejte se na Zhasni! – autorský podcast o sexu a intimitě. Venku je první díl s tématem svazování.

Mistr školitel

„Můj školitel opakovaně řekl, že mladej člověk do 30 let nemá ve vědě co dělat a ženská tam taky nemá co pohledávat,“ popisuje svoji zkušenost doktorandka přírodovědného oboru na jedné z pražských univerzit. Český systém doktorandského studia bývá popisovaný jako „učňovský“. Mistr a jeho žák, jako ve Hvězdných válkách. Každý doktorand-padavan má svého školitele. Ten je často téměř jedinou osobou, se kterou se během studia pravidelněji setkáváte. Už žádné sezení na přednáškách, ale konzultace a vlastní výzkum ať už v terénu, nebo v laboratoři – tak vypadá v praxi doktorské studium. K tomu má doktorand obvykle za povinnost určitý počet publikací, prezentací na konferencích a pedagogickou činnost. Pro úspěšnost v doktorském studiu je role školitele, kterého si student hledá před zahájením studia, zcela zásadní. Proto je důležité vybírat pečlivě. Alespoň v ideálním případě by studenti neměli zůstávat po celou dobu vysokoškolských studií na jednom pracovišti. Měla by tak být zajištěna rozmanitost přístupů a výzkumných perspektiv. Pokud tedy zůstávají sedět na své původní fakultě, zacyklení ve stejném myšlenkovém rámci, nemají studenti možnost svého školitele dostatečně včas poznat a odhalit hrozící problémy. 

Nelze tvrdit, že všichni školitelé jsou špatní a o své diplomanty se nestarají. V současné době však není nastavený žádný kontrolní mechanismus, který by školitele hodnotil na základě toho, kolik z jejich studentů studium úspěšně dokončí - Foto: CC0 Public domain

Nelze tvrdit, že všichni školitelé jsou špatní a o své diplomanty se nestarají. V současné době však není nastavený žádný kontrolní mechanismus, který by školitele hodnotil na základě toho, kolik z jejich studentů studium úspěšně dokončíFoto: CC0 Public domain

V experimentálních oborech je například běžnou praxí, že si školitelé nabírají velké množství doktorandů, kteří za ně vykonávají laboratorní práci. Fungují tak jako levná pracovní síla, aniž by se jim školitel skutečně věnoval a pomáhal jim v rozvoji jejich vlastního výzkumu. Podobné zkušenosti popisují i studenti lékařských oborů, kteří za symbolické stipendium vykonávají práci v rozsahu půl nebo i většího úvazku. 

Svému studentovi by měl být školitel mentorem a oporou. Kromě vědeckého brigádničení se také mnohé studentky setkávají se zneužíváním pozice moci a otevřeným sexismem. „Chodíme povinně pomáhat na promoce stylem, že ‚tady pani inženýrky vám uvařej kafe a podaj pivo z lednice‘, a tu lednici mají zkoušející přímo za zády. Na tyhle akce chtěj vždycky reprezentativně vypadající děvčata, kluci, teprve když nikoho neseženou. A pokud něco nemůžeš, nestihneš nebo o tom třeba nevíš, tak ti vyhrožujou, že ti seberou stipendium. Pořád dokola.“ Podotýkám, že nejmenovanou respondentkou není studentka docenta Konvičky, který se využíváním „submisivních doktorandek“ v médiích netají. „Studenti na naší katedře řešej nejen catering, opravování všech zkoušek, výuku cvičení, vození věcí, poštu, ale teď i účetnictví,“ dodává Lukáš z další pražské univerzity. 

Čtěte také: Universum: Problémy mladé české vědy

Nelze tvrdit, že všichni školitelé jsou špatní a o své diplomanty se nestarají. V současné době však není nastavený žádný kontrolní mechanismus, který by školitele hodnotil na základě toho, kolik z jejich studentů studium úspěšně dokončí. Ani oni však nejsou v záviděníhodné pozici. V současném systému hodnocení vědy, nastaveném na výkon a kvantitativní hodnocení publikovaných výstupů, jsou často pod takovým tlakem, že jednoduše nemají čas se svým doktorandům pořádně věnovat. 

Svému studentovi by měl být školitel mentorem a oporou - Foto:  USF SLE,  CC BY-NC-ND 2.0


Čtyři hodiny spánku navíc

V lednu se objevila zpráva, že ministryně školství Kateřina Valachová přislíbila doktorandům v roce 2018 dvojnásobná stipendia. Většina článků uváděla, že budou pobírat 15 000 Kč měsíčně. Už toto tvrzení je zavádějící, protože doktorandské stipendium se na jednotlivých školách liší, obvykle se zvyšuje za různé zásluhy a postup ve studiu, nicméně na některých oborech začíná už na částce kolem 4 000 Kč. Těmto studentům by ani nárůst na dvojnásobek neumožnil nezávislost na dalších finančních zdrojích. V prekérní situaci, ve které se většina z nich nachází, se počítá každá tisícovka, systémové řešení to ale skutečně není. 

Na začátku února 2017 schválila vláda návrh vicepremiéra pro vědu, výzkum a inovace Pavla Bělobrádka, podle kterého by stát hradil za studenty doktorského studia zdravotní a sociální pojištění. I to by samozřejmě pomohlo vylepšit finanční situaci začínajících vědců a ulehčit jim od stresu. Neskrývám, že i já bych efektivněji využila ty čtyři hodiny spánku, co mi zbývají, když bych ze seznamu svých nočních můr mohla škrtnout exekuci za neplacení zdravotního pojištění. Zatím ale není jasné, kdo by měl za studenty pojištění hradit. Jednou z diskutovaných variant je, že by doktorand mohl na své instituci získat status zaměstnance a s ním i větší hmotnou stabilitu. 

S blížícími se volbami se téma mladých aspirujících vědců stává předmětem zájmu politiků. Je otázkou, které z deklarovaných změn se nakonec podaří uskutečnit a jakým způsobem. 

Všechny citáty jsou reálné, jména a název předmětu jsou smyšlené. Chceme přece jenom dostudovat.  

Autor:  Jana Římanová
Pořad: On Air  |  Stanice: ČRo Radio Wave
Čas vysílání: pondělí-pátek 8:00-18:00 a 19:00-20:00; víkend 8:00-12:00 + 14:00-18:00 + 19:00-20:00  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Anketa

 

Další nabídka

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace