V metru je tajemství staré Prahy a za zdmi se schovává Lenin
Málokoho napadne se v metru rozhlédnout. V přeplněných stanicích je lepší koukat pod nohy, ve vagonu se vyhýbat pohledem. Přesto jsou lidé, kteří si nejběžnější místa fotí, vymýšlí v nich scénáře k postapokalyptickým larpům, zkoumají stopy po zašlých uměleckých dílech nebo o metru píší knihy.
„Možná mám rád tu zvláštní stereotypnost, která je opravdu neuvěřitelná. Vjezd do stanice, odbavení cestujících a pořád dokola,“ říká David, strojvedoucí metra, který na lince C řídí už dvacet let. Pravidelně navštěvuje dny otevřených dveří, při kterých řídí stařičké soupravy EČS nebo si se zájmem prohlíží, kde přesně prochází tunel pod Vltavou. Láska k metru se projevila i v knize, kterou pomáhal napsat: Elektrické vozy 81-71 aneb symbol budování pražského metra. „Od doby, co jsem k metru přišel, jsem cítil potřebu věci okolo zaznamenat. O metru se toho napsalo dost, ale už ne tolik o vozech, které tady jezdí,“ tvrdí David, spoluautor šotoušovské biografie metra, jehož vagony zdobily secesně působící lustry, zatímco za oknem se vlnily špinavé trubky.
Stejnou fascinaci prožívá i student UMPRUM Jan Horčík. O soupravách, které se rozletěly po zemích Sovětského svazu, publikoval před dvěma lety knihu Metrovagonmash. Umělecky ztvárněný katalog zkoumá těžko pochopitelnou krásu sovětských vozů a jejich místních modifikací v ázerbájdžánském Baku, ve Tbilisi, Budapešti nebo v Praze. V úvodu knihy Metrovagonmash píše Karel Buriánek, že metro je svět pod světem a že při vstupování do něj zažíval jako dítě něco mezi pohádkou a hororem.
Podobné stavy dodnes mívá i Jakub Smolan, student ze Zlína, který se do světa pod zemí zamiloval díky románu Metro 2033. Postapokalyptická civilizace schovaná v tubusech moskevské podzemky ho fascinovala natolik, že o metru píše studie na vysoké škole, a o knize s kamarádem dokonce stvořil zážitkový larp. Když se pak občas octne v pražském metru, může být trochu pro legraci. „Když jedu s kamarádkou, ptá se mě, proč se pořád dívám jako nějaký cizinec, co nikdy v životě neviděl vlak, natož ještě v podzemí. Většinou nevím, co jí na to mám říct. Všímám si všeho možného, co by mi pomohlo obohatit tu hru, a ta hra potom obohatí mě.“
I metro může být hezké. A nejhezčí je metro A
Okem bezpečnostních kamer musí jako největší podivín v metru působit Jiří Štefl. Noční moderátor Radiožurnálu ve volném čase chodí po stanicích a fotí je na svůj instagramový účet, kde kupodivu sklízí desítky lajků. „Dnešní doba je fakt uspěchaná. Krásně to je vidět v metru, kdy souprava jezdí každé tři minuty, ale přesto se najdou lidi, kteří jsou schopní tě vyšoupnout, jen aby to konkrétní metro stihli. Proto jsem se rozhodl, že tu budu fotit. Aby si lidi začali všímat, že mají kolem sebe něco tak hezkého.“
Kouzlo Jirkových fotek spočívá ve fascinaci symetrií, která vyniká hlavně ve chvíli, kdy v obvykle přeplněných prostorech nikdo není. Vychytat takové vzácné momenty ale není vůbec snadné. „Největší úspěch jsou pro mě přechodné chodby mezi stanicemi, kdy lidi jdou z jedné linky na druhou a neustále je tu plno. Je dobré si ráno přivstat. Když jsem skončil vysílání v rozhlase, tak jsem šel rovnou do metra fotit. Na Můstku se mi podařila vyfotit velká chodba úplně bez lidí,“ chlubí se Jiří.
Nejvíce fotogenická trasa je podle Jiřího zelené Áčko, symetrické, kachličkované, dostatečně metroidní – na rozdíl od podle jeho názoru celkem bezpohlavní trasy C. Zelené metro chválí i architekt Petr Kučera. „Tohle je jedna z mála stanic, kde máte původní eskalátorový tunel,“ ukazuje, když sjíždíme do stanice Flora. Ponurý kovový obklad jako bych viděl poprvé v životě. „Trasa metra A měla mít tajemný, mystický nádech, měla být celá tmavší, aby reflektovala to, že běží pod historickým centrem.“ Promítlo se to v obložení, barevném řešení, ale především osvětlení, vysvětluje Kučera. O oblíbených boulích na dlažbě se toho už řeklo dost, ale méně se mluví o jednotící barvě champagne a měnícím se barevném pruhu v každé stanici, který odpovídá místní situaci. „Vínová je tu proto, že jsme na Floře, kde byly v historii vinohrady. Na Můstku se objevuje zlatá, protože se říká, že je to zlatý kříž Prahy. Na Malostranské jsou ty odstíny modré a zelené, protože zelená je Letná a modrá je Vltava.“
Za trafikou se schovává Lenin
Kučera také připomíná mozaiky, dnes nenápadné umění, které mělo pyšné stavbě metra přidat majestátnost. „Některé mozaiky skončily schované, zazděné. Málokdo ví, že na Dejvické je za trafikou schovaný Lenin.“ Obrovský bronzový reliéf se zakryl sádrokartonovou zdí a na tu se nalepil obchod. „To samé je na Staroměstské, tam je za trafikou schovaný Vítězný únor.“ Petr Kučera připomíná, že v posledních dvou dekádách trpí metro přílišnou komercionalizací. „Vestibuly metra jsou zmenšovány, aby se tam vešlo co nejvíce trafik a stánků.“ Utrpěl tak grafický systém s unikátním fontem Metron, schovávají se mozaiky, ničí se původní osvětlení, které nemá vyvolávat ponurost, ale tajemství. Pomalu mizející podzemní město Prahy už málokoho fascinuje, ale stačí jít trochu pomaleji, aby člověk zjistil, že ještě pořád mívá auru starých katedrál.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
