Vietnamci jedničkáři a tenisky šité v podzemí. Češi milují stereotypy, určují jejich vztahy s cizinci
Když před pěti lety do pražské Libuše vstoupili na žádost Ministerstva vnitra výzkumníci z katedry sociální geografie, média rozebírala požár v Sapě a údajné formování místní domobrany proti cizincům. Známky segregace a zárodky izolovaného vietnamského státu ve státě však nezjistili. Napětí mezi Čechy a cizinci se projevovalo jen v řečech, silně zakořeněných stereotypech a mýtech, třeba o Vietnamkách šijících tenisky v podzemí. „Oni s námi mluvit nechtějí, žijí si ve svém uzavřeném světě,“ tvrdili o sobě navzájem Češi i Vietnamci.
Skutečné konflikty však Libuš nezaznamenala, obě skupiny si na sebe postupně zvykají. Dnes místní noviny píší pozvánky na akce česky i vietnamsky a na poště tu mají vietnamskou pracovnici.
„Vietnamci v Libuši netvoří komunitu v tom smyslu, že se ti lidé znají a jeden druhému pomáhá, jsou stejně heterogenní jako Češi,“ říká Tereza Freidingerová, která se účastnila výzkumu původem vietnamských obyvatel pražské Libuše. „To, že bydlí na stejném místě, neznamená, že musí mít k sobě navzájem blíž než k českému sousedovi. Každý si tu žije svůj život a potkává ostatní Vietnamce ve výtahu a na schodech stejně jako české sousedy. To, co je spojuje, je Sapa, ale ne potřeba žít v blízkosti svého krajana. Naopak se ukázalo, že kdo má peníze, možnost žít jinde, tak jinam jde. Představa, že je to uzavřená komunita, vůbec neodpovídá realitě.“
Podle profesora Luďka Sýkory momentálně neprožíváme krizi migrační, ale integrační. ‚Tím, že mluvíme o migrační krizi, přenášíme problém na ty druhé a vytváříme diskurz o tom, že my sami žádný problém nemáme. Integrace je ale proces, ve kterém musí fungovat obě strany.‘
Výzkumníci z katedry sociální geografie a regionálního rozvoje provedli od roku 2009 sérii výzkumů soužití Čechů a cizinců v různých lokalitách. Kromě Libuše, kde je areál Sapa, se zabývali také ruskou menšinou v Karlových Varech nebo prekarizovanými dělníky z Bulharska, Rumunska a dalších zemí, ubytovanými v bývalých kasárnách v Pardubicích.
Přestože lidé většinou nemají s Vietnamci v pražské Libuši konkrétní špatné zkušenosti, jsou zvyklí je obviňovat z problémů, za které ve skutečnosti nemohou. „Typicky kolují povídačky o tom, jak Vietnamci zhoršují místní dopravu kvůli Sapě nebo zabírají místa ve školkách. Hodně často přejímají mediální témata o vietnamském padělání zboží nebo vyrábění drog,“ říká Klára Fiedlerová, která v Libuši pracovala na výzkumu majority. „Existují i fantastické mýty o tom, jak jsou dole pod zemí zavřené Vietnamky a šijí tam tenisky. Podle místních mýtů se odnikud nedováží, pochází z podzemí.“
Stereotypům o sobě samých věří i Vietnamci
Často se také zobecňuje. „Jeden kluk se popral s Vietnamcem a v dotazníku automaticky uváděl, že Vietnamci jsou agresivnější než Češi. Většina lidí ale nevnímala soužití jako téma, kterým by se museli zabývat, neměli potřebu se k tomu vyjadřovat, to se také dá vzít jako pozitivní příklad soužití, všechno tam vlastně funguje normálně,“ vysvětluje Fiedlerová. „Skutečně tam fungují normální vztahy, lidé se navzájem potřebují při ekonomické interakci. Lidi chodí do vietnamských večerek a snaží se spolu vycházet, svědčí to o normálním průběhu integrace, nedá se očekávat, že se silné vztahy vytvoří během první generace Vietnamců, jde to postupně.“
Během několika posledních let se také výrazně změnil přístup místních autorit. „Dřív si radnice myslela, že nemusí dělat vůbec nic, že integrovat se mají cizinci sami,“ říká Tereza Freidingerová. „Dneska ale v radničních novinách vychází pozvánky na kulturní a sportovní události i ve vietnamštině, jejich nový rok se slaví společně s masopustem a tak dále.“
„Kromě toho, že vznikly negativní stereotypy, vznikly také pozitivní, například o tom, že Vietnamci se dobře učí a jsou pracovití,“ doplňuje Luděk Sýkora, který připomíná, že v začátcích výzkumu se předpokládalo, že tenze mezi obyvateli jsou silnější. „Snažili jsme se rozklíčovat, co je příčinou napětí, a vyšel nám z toho pouze způsob, jakým na sebe vzájemně nahlížíme, jak o sobě mluvíme. Dostávali jsme odpovědi, ve kterých se opakovaly stereotypy kolující ve čtvrti a také ty, které reflektují mýty známé z médií. Pak jsme se lidí ptali: ‚Kde se vlastně potkáváte? Při jakých příležitostech?‘ A oni začali rozkrývat ta skutečná setkání, teprve pak rozebírali to, o čem běžně nemluví.“
„To, jaký obraz vytvořila národní média, přejímali dokonce i Vietnamci, kteří bydlí daleko od Sapy,“ zdůrazňuje Klára Fiedlerová. „Nechtěli tam jezdit, protože ji vnímají jako nebezpečnou, zakazovali dětem, aby tam jezdily na polívku, říkali jim, ať jedou radši do malešické An Dong, protože ta nemá takovou pověst.“ Podle výzkumníků je však pražská Libuš příkladem místa, kde se skutečně vytváří i jiný náhled na cizineckou minoritu, než jsou obrazy známé z médií. K tomu, aby si Češi a Vietnamci na sebe vzájemně zvykli, je však ještě dlouhá cesta.
Kosmonauti ve Varech
V rozhovoru je řeč také o výzkumu, který se zabýval ruskou menšinou v Karlových Varech, propojenou s místními českými obyvateli sítí ekonomických vztahů. Rusové jsou ve Varech ve velkém počtu už od 90. let, kdy se ruští podnikatelé účastnili privatizace místních lázní. Dnešní karlovarští Rusové už také nejsou homogenní skupinou, jde o majitele lázní, lázeňský personál, další drobné obchodníky navázané i nenavázané na lázeňský byznys nebo turisty. „Karlovy Vary měly za minulého režimu velký věhlas, léčili se tam významné osobnosti komunistické strany nebo třeba kosmonauti,“ připomíná Luděk Sýkora.
Výzkumy se prováděly i v místech, kam cizinci přichází za prací v místním průmyslu. „V celé sérii výzkumů jsme našli pouze jediné místo, které je skutečně segregované. Je to obytná budova v Pardubicích, kde je 99 % cizinců, je jich téměř osm set. To místo je zároveň separované od zbytku osídlení,“ popisuje Sýkora.
„Jsou tam opravdu dva různé světy,“ pokračuje Klára Fiedlerová. „Majorita tam negativně vnímá, když cizinci jen prochází některou městskou částí, vnímá je jako cizorodý prvek. Pomluvy samozřejmě živí totální neznalost, stereotypizace a xenofobie. Například když jde v Pardubicích starší paní nakoupit do supermarketu a říká, že se bojí před ním nechat přivázaného psa, protože by jí ho cizinci mohli sníst. Navíc tam je dost dělníků snědší pleti, na které se přenášely stereotypy o Romech.“ Samotní dělníci podle Fiedlerové o negativních zkušenostech s majoritou vůbec nemluvili. „Oni se snaží působit jako lidé, kteří nechtějí dělat problémy. Chtěli, aby je majorita vnímala dobře, nejspíš ani neřekli svoje negativní zkušenosti.“
„Cizinci v Pardubicích jsou bohužel vnímáni jen jako pracovní síla,“ říká Luděk Sýkora. „Jejich prostředí je mimořádně nepříjemné, jsou to bývalé kasárny. Nemohou tam mít děti, nejsou tam služby, tam, co byl dřív buzerplac, tak je tam autocvičiště pro autoškolu,“ popisuje sociální geograf a zdůrazňuje prekérnost jejich situace. „Pracují pro firmy, ale jsou tam pro jednotlivé zakázky, přes pracovní agentury, které je dováží autobusy z Bulharska. Přijedou na pár týdnů, někteří na delší dobu. Protože pracují nezávisle na podniku, tak mohou být nepoužiti, mohou přijet, ale dozvědět se, že práce není. Nemusí si vydělat ani na to ubytování, které se jim strhává z platu. Snaží se však zároveň uživit rodinu, děti v Rumunsku, Moldavsku nebo Bulharsku.“
Vymanit se z takové situace jde jen velmi těžko, dělníci nemají jinou možnost než žít izolovaně v ubytovně za městem. „Když nad tím takto přemýšlíme, dostáváme se do úplně jiného diskurzu, nebereme je už pouze jako pracovní sílu, ale přemýšlíme, jakým způsobem reagují lidi, kteří jsou v této pozici, na nás.“
Spíš HIV pozitivní než cizinec
„Když hovoříme o migrační krizi, zní to, jako by všechny problémy přinášeli pouze ti druzí, migranti,“ pokračuje Luděk Sýkora. „Integrace ale musí být i v nás. Je zarážející, jakým způsobem si lidi, kteří žijí ve stejném globálním světě, kde všichni sledují stejná sportovní utkání a nakupují stejné počítače a mobily, pořád vytváří bariéry vůči těm, které vnímají jako méně vyspělé a méněcenné. Nechtějí s nimi sdílet svůj každodenní život. Takhle to bylo dříve i v Praze-Libuši: když jsme tam přišli, tak šlo o to, jakým způsobem řešit konflikty s migranty. Teď už jde spíš o to, jak vzít důchodce do Sapy a ukázat jim, jaká je. Místo řešení konfliktů jde o sbližování.“
Podle Sýkory chce takto uvažující člověk poznávat odlišnosti a v dobrém slova smyslu jich využívat. „Poznáme pak, co různí lidé přináší. Plyne z toho pro nás nejenom to, že rádi jíme různá jídla, můžeme také cizince využít při podnikatelské činnosti. Pak také chápeme, že nás to někam posouvá, a to už je diskurz běžný například v Německu. U nás úplně chybí.“
„Zvláštní je, jak přepokládáme, že současná migrační vlna je jakýsi obrovský proud, před kterým migrace nebyla,“ doplňuje závěrem Tereza Freidingerová. „V půlmiliardové Unii je momentálně 20 milionů cizinců, loni přišlo asi 1,3 milionu lidí v pozici žadatelů o mezinárodní ochranu, což je ekvivalentní tisícovce lidí v Praze, to je opravdu strašně málo. Představa, že naše země teď přijme 5000 uprchlíků a všechno se nám tady zhroutí, je v kontextu půl milionu cizinců, kteří tu už žijí, strašně směšná. Kdybychom je přijali, tak nám to nepomůže ani ke kulturnímu obohacení. To číslo je tak strašně malé, že když ho převedeme k celkové populaci této země, tak je daleko větší šance, že potkáte někoho HIV pozitivního než cizince.“
Celý rozhovor si poslechněte v sobotu v 18:00 v pořadu Distrikt.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
