Vlny z Japonska: První dny na Hokkaidó

Ani nevyčerpal arzenál a už jsme byli v Ósace, městě, kde letiště od pevniny dělí dlouhý most, a ze starobylého skvostu tak není při přistávání vidět vůbec nic. Já pokračovala dalším letem směr Sapporo, hlavní město nejseverněji položeného ostrova Hokkaidó. Chytit odtamtud autobus směr Niseko není problém, když si ovšem připočtete nesmírně uctivé, ovšem anglicky nehovořící Japonce, nevědomí o nutnosti rezervace a časový pres, plynou z toho ponaučení hned dvě. Japonci jsou skutečně malinkatí, ale opravdu rychlí běžci terminálem a já se konečně ocitla na místě, kde jsou moje nohy ty nejdelší na světě.

Z okýnka autobusu mám něco přes tři hodiny čas se kochat tyčícími se vrcholy sopek, jejichž nezaměnitelný tvar dodává krajině pod sněhem impozantnosti Ohňové země. Největší z nich se jmenuje Mt. Yotei a většinu času schovává vrchol v mracích. Vesnička Niseko Hirafu se mi zdá jako bohaté lyžařské středisko někde v australských Alpách, Japonsko je takhle na první pohled cítit teprve v obchodě s jídlem – v sámošce je sushi jednou z nejlevnějších variant, jak posnídat, na vleku, kdy se mi vlekař nebo vlekařka (!) pokloní a poděkuje za to, že mi ometl/-a sedačku, v onsenu – místních tradičních lázních – a hlavně na toaletě.

Čtěte také

Obvyklé tu jsou záchody s vyhřívaným nebo aspoň vytepleným prkýnkem a samozřejmě spousta obstřiků a postřiků, které je super vyzkoušet. Dobré je ovšem i tlačítko STOP, jinak je z postřiků rázem klystýr. Vytuněnější varianty vás při příchodu pěkně pozdraví, a když odcházíte, umí zazpívat.

Niseko Hirafu |foto: Anita Krausová

Počasí tady je celkově poměrně nepříznivé, jak zjišťuju hned první večer od kluků z Čech, kteří tu pracují už od začátku prosince a pomáhají mi se zorientovat. Jsou tu časté bouře, silný vítr a chumelenice. To všechno ale dělá místní destinaci výjimečnou. Přináší to s sebou totiž nevídané množství sněhu. A to hlavně prašanu, který sem přitahuje celý svět. Kluci mě ale upozorňují, že jsem do Niseka dorazila v období, kdy sezona spíš končí. Každopádně ještě než jsem večer stihla dopsat tyhle řádky, fučela venku taková vánice, že jediná moje starost před usnutím byla, v kolik ráno nejdřív na čerstvý prašan vyrazit.