Výkvět děcáků se umí rvát. Lukáš a Albín jdou příkladem

Lukáš Kotlár a Albín Balát vedle studia pracují pro jediné oficiální médium distribuované do dětských domovů – časopis Zámeček a mají mnoho dalších aktivit. Lukáš se díky stipendiu dostal na prestižní internátní gymnázium Open Gate a je součástí Českého animačního teamu, Albín Balát se zajímá o média obecně, moderuje a zpívá.Nemají to ve svém osobním životě jednoduché a právě stojí na hranici dětství a dospělosti. Už teď by ale svou angažovaností a pracovitostí mohli být vzory i pro děti, které to měly o dost snazší.

Vaše aktivity vnímám už jako práci, můžete zmínit, čím se zabýváte vedle školy?Lukáš: Nejvíc mě baví práce šéfredaktora v časopise Zámeček, což je časopis pro dětské domovy, jediné oficiální médium. Tam jsem „vyrůstal“ od 13 let, začal jsem psát a postupně se vypracoval až na šéfredaktora. Druhá práce, která mě fakt baví, je animátor pod Českým animačním teamem, se kterým teď vyrážím podruhé do Bulharska.Albín: Mě strašně baví zpívat, to je můj první koníček, druhý koníček je Zámeček, kde jsem šéfredaktor dětské redakce. Strašně mě baví média, takže se teď chystám na stáž do jedné komerční televize a strašně se na to těším, protože získám další zkušenosti. Chtěl bych být prospěšný v médiích, myslím, že se mi to zatím daří.

Jaká byla cesta k těm koníčkům a práci, inspiroval vás někdo? Lukáš: U toho Zámečku to bylo vlastně ze závisti. Kluci z našeho dětského domova vyráželi na takové tábory, srazy dětské redakce a já jsem jim záviděl ty zážitky a tehdy ve 13 letech jsem si řekl, že to chci taky zažívat, tak jsem napsal šéfredaktorovi Ladislavu Sobolovi, že bych chtěl psát do Zámečku. On mi řekl, tak super, ať píšu, co se děje u nás v děcáku, takže jsem psal, kde jsme co vyhráli, co jsme navštívili, a měl jsem radost z každého nového článku.Albín: Já jsem se dostal k médiím díky Zámečku, strašně mě to baví, od ledna jsem šéfredaktor dětské redakce. Moc mě to baví s Lukášem, to je fajn kamarád. Takovou mojí motivací jsou reportéři z různých televizí. Třeba v Český televizi, Pech, teď vyhrál objev roku. Je to skvělej reportér, kterýho ta práce baví, a to je pro mě strašně motivující.

Jaká je vaše představa o úspěchu?Lukáš: Vím, že ten časopis je jediné, co děcka v domovech dostávají. Když se jich zeptám, zda znaj časopis Zámeček, tak první úspěch je, že řeknou, že ano. O něco horší je, když ještě neviděly nové číslo. Tak jim ho pak rád osobně předám. Protože vím, že oni v tom mohou najít několik věcí, které mohou motivovat, inspirovat, nebo se dozvídají o tématech, která jsou důležitá pro jejich budoucí samostatný život. Považuji za velký úspěch, že – mohlo by se zdát – tak nevýznamné médium, může být tak důležité.Albín: Já ten úspěch budu cítit, až budu v nějaké televizi nebo rádiu, protože mým snem je stát se reportérem nebo moderátorem, za tím si jdu.

Proběhly nějaké změny za vašeho dětství, které jste zaznamenali a byly k lepšímu, třeba ten přechod k rodinnému typu péče? Lukáš: To už funguje vlastně deset let, co se přešlo na ty rodinné typy. Jedna vychovatelka má maximálně osm dětí. Místo pokojů pro třeba až patnáct kluků jsou pokoje pro maximálně dva nebo tři. Sourozenci mohou být u sebe, což dřív nebylo možné.Albín: Je to fajn, čím míň dětí, tím je to rodinnější. Dítě se naučí žehlit, prát, vařit a připravuje se na ten samostatný život.

A jak to s vámi vypadá do budoucna? Jak to funguje, když děti vychází z děcáku? Albín: U nás třeba odešla jedna holčina, která odešla do takového centra Samovka tady v Praze, ti jí pomohli sehnat zaměstnání. Už byla třeba třikrát na dovolený u moře a žije krásně samostatný život. Postavila se na nohy, ale zase jsou u nás i děti, který si nedodělaj vzdělání. To mi přijde jako blbost odejít z domova, když si nedodělají vzdělání. A pak skončí špatně.

Dětský domov v Liběchově na Mělnicku v době prázdnin |foto: Jana Huzilová

Ten domov na to nijak netlačí nebo nedohlíží, aby si děti dodělaly vzdělání?Lukáš: No oni vám budou možná vyprávět, jak je to zajímá osud toho dítěte – já osobně to vnímám tak, že u mnoha, kteří odejdou, se zavřou dveře a osud domovy dál nezajímá. Ale když se na to podívám z obecného hlediska, říká se, že děti nejsou schopné uspět v reálném životě a dostávají se do problémů, ale mám osobní zkušenost, že se naopak umí rvát. I když ty první měsíce jsou těžký, tak se umí chytit, protože vědí, že musí přežít. Můj dlouholetý spolubydlící Honza teď pracuje na Slovensku, má nedostudovaného malíře, ale snažil se a teď se dá říct, že uspěl.

A jak ty ses dostal k prestižnímu studiu na Open Gate?Lukáš: Na Open Gate je velmi drahé školné, ale podporují děti z dětských domovů. Jednou se tam od nás dostala holčina, která tam byla první čtyři roky, a protože jsem měl na základce samé jedničky, tak to byl takový můj sen, dostat se na gympl za ní do Prahy. Takže to bylo takhle díky vzoru… Myslím, že ne všechny děti musí skončit na gymnáziu, ale něco jiného je, když je v domově zažitý stereotyp, že ty půjdeš na pekařku, ty na zedníka. Myslím si, že tohle je ten stereotyp, který děti zažívají.

Startovací byt |foto: Dětský domov Krompach

Možná je to pohodlnost. S tím gymnáziem to pak chce určitě i jinou péči a oporu po celou dobu studia, možná někdy i nějaký doučování, funguje to tak v domovech?Lukáš: Já myslím, že určitě. Velkou roli hrají projekty, které se dětem snaží ukázat, že to tak nemusí být, že i když nemusí mít takový intelekt, aby studovaly gymnázium a vysokou školu, tak mohou mít jinou pozici než pekař. Teď proběhl devátý ročník projektu Out of Home, kde se sjela dvacítka dětských domovů a na dvaceti třech stanovištích si děti vyzkoušely nejrůznější profese od prodejce v obchodě s výpočetní technikou, redaktora, herce, fotografa. Nejrůznější profese. Tam jim vysvětlí, že to není tak složité, že fotoaparát se dá pořídit za docela přijatelnou částku a dá se s tím začít a mohou to rozjet na něčem jiném, než je obor, který studují.

Máte vy osobně nějaký vztah k romské kultuře, máte potřebu se s ní seznamovat a potkávat další romáky?Lukáš: Já to mám s romstvím tak, že jsem do svých 15 let o tom nijak nepřemýšlel, u nás v domově tolik romských dětí nebylo, až když jsem začal spolupracovat s médii, tak se mě lidé na to začali ptát a já jsem říkal, že pro svý romský jsem bílý a pro bílé jsem Rom, takže jsem někde mezi. Na druhou stranu o sobě nedokážu říct, že jsem cikán, a neumím na to být takhle hrdý. Protože tím bych se ztotožnil s tím stylem života, s těmi návyky, a proto říkám, jsem si vědom svého romského původu, ale nevnímám se jako cikán.Albín: Já bych to označil tak, že jsou to ti rodiče, kteří jsou doma. Tak to vnímám, tak to slyším, že jsou to ti rodiče, kteří jsou doma a nepracují, děti nechodí do školy, rodiče to naučí svý děti a ty zas svý děti. Je to špatně, ale nevím, jak tomu zabránit. Lukáš: Já mám třeba sourozence, je jich pět. A ti všichni vyrůstají s rodiči v Brně. Dokonce chodili aspoň na základní školy. Já jediný jsem se dostal do dětskýho domova.

Takže ty jsi byl vytržený z toho obtížného bludného kruhu a přišel jsi na jiné vzory?Lukáš: Přesně tak. Přesto, že vyrůstám bez rodiny, jsem za to vděčný. Zároveň jsem vzorem pro sourozence. Není to moc běžné, že kluk z brněnského Cejlu si řekne, že chce fakt mít i střední školu. Teď bratra vzali na automechanika, tak jsem rád, že je i vzorem ve své komunitě.

Je tu jeden takový velký romský vzor a to je Rytmus. Jako první v populární kultuře se hlásil k tomu, že je Rom. Co vy si o něm myslíte?Albín: To je ten, co chodí s Darou? Já se moc omlouvám, moc ho nemusím, Má dobrý tracky, ale vzorem je pro mě spíš Tina. Je to strašně sympatický člověk. To je tak upřímnej a skromnej člověk. Když odešla od rodiny, tak žila na ulici a postavila se na nohy zpěvem. To je pro mě můj velký vzor a doufám, že se s ní osobně setkám.

Rytmus |foto: EMI Czech Republic

Může se stát, že některé děti by mohly mít pocit, že budou slavnými hudebníky, a tím pádem už nemusí ani dostudovat. Máte nějakou radu pro takové děti?Lukáš: Podporujeme je tak, že jim ukazujeme nadace, které je při studiu mohou podpořit, a jaké jsou výhody. Ukazujeme jim příklady těch, kteří dostudovali a kam se dostali. Když jim to říká nějaký vychovatel, tak ty děti nemusí ani poslouchat, ale když jim to řekne někdo, kdo si ústavní péčí sám prošel, tak ty děti dávají pozor a začnou tomu asi věřit mnohem víc. Třeba Gipsy.cz, velký přítel a kamarád, objíždí celou Českou republiku, dělá takové prevence po školách, může tak bourat obecné stereotypy a inspirovat děti nejen romské, ale i bílé. Stojí za to zmínit i Jana Bendíka, který má krásný hlas. Klobouk dolů.Albín: Občas když jdu někam zpívat, tak často na mě koukají bílí negativně, ale jakmile zazpívám nebo mě někde představí, něco řeknu, tak na mě úplně změní názor a koukají na mě úplně jinak.Lukáš: Já mám zkušenost, že mi spoustu lidí řeklo, že nikdy neviděli takového Roma, jak vůbec může někdo takhle studovat a snažit se.

Problematický je určitě i ten mediální obraz…Albín: Média to vždy dokážou tak okouzlit, že lidi tomu uvěří. Oni napíšou ten titulek a všichni se na to vrhnou.Lukáš: Ale mediální zájem je naštěstí i o ty pozitivní příklady. Takže to pak má pozitivní ohlas, a když se média budou víc snažit, tak to na tom nemusí ztroskotat.Albín: Třeba TV Barrandov seznamuje diváky s příběhy obyčejných lidí. Já už jsem dal pár námětů, takže se natočily příběhy dětí, byli jsme tam i my a spousta šikovných děcek z domovů. Zveřejníte jejich příběh, někdo jim může pak nabídnout práci. Třeba Jiří Kučera, rapuje, ale nedělá sprostý texty, píše o své vlastní životní zkušenosti a tím pomáhá svým vrstevníkům. Pro nás je důležité takové talenty objevovat.

Co chystáte pro časopis Zámeček právě teď? Lukáš: Připravujeme nové číslo Zámečku a tématem je jídlo v dětských domovech. Ministerstvo a kraje zajímá, jak to vlastně mají. Je to docela náročné téma, jsou tu normy, finanční rozmezí. A my zjišťujeme, zda si děti chodí samy nakupovat, zda si vaří samy nebo s tetami, nebo zda mají společnou jídelnu. Zjišťujeme tedy, jak to funguje. Rozešleme e-maily do všech domovů, vrátí se nám třeba stovka reakcí, což už je dobrý vzorek, ze kterého můžeme pak čerpat.

Komunikujete třeba právě i s ministerstvem?Albín: No já často pošlu mail na tiskový odbor a mně se vždy stane, že mi odpoví hned, to se mi líbí. Nebo když píšu na Plzeňský kraj, tak během dvou minut mám telefonát, to se mi opravdu líbí.Lukáš: Já budu jen rád, když se nám budou ozývat média, protože často čerpají ze starých výzkumů, starých statistik, které zkreslují mediální obraz dětských domovů, nebo z kauz dětských domovů dělají hvězdné články. My budeme strašně rádi, když se budou chtít věnovat této problematice, aby se obrátili na redakci Zámečku, která jim může hodně pomoct.

Tímto chci poděkovat Vladislavu Sobolovi i jeho rodině, která dělá skvělou práci, dělají i tábory a bez jejich práce by se Zámeček nemohl realizovat.

Albín: Já bych ještě zmínil, o co se teď s Lukym snažíme, je to můj nápad. Od září chceme zavést DD Rádio, internetové rádio, na kterém bychom chtěli každý týden sestavit několikaminutovou reportáž, kterou vložíme na internetové stránky.Lukáš: K těm dětem se to dostane tak, že jsme už dříve vytvořili facebookovou stránku Přiznání dětských domovů, která má nyní skoro 1500 členů, a tam se to k nim dostane. Tam nám děti často píšou, co se jim stalo, a často tam je i kolem stovky komentářů. My a naši přátelé jsme tam od toho, abychom jim řekli, jak by to mělo vypadat, jaké jsou naše zkušenosti, a ta diskuze pro ně může být hodně zajímavá.