Výlety za postindustriální Prahu: Zruč nad Sázavou ukazuje svoji proměnu po konci továrny
Obuvní továrnu Sázavan ve Zruči nad Sázavou zavřeli před dvaceti lety. Možná si někdo vzpomene, že se právě tady točily Formanovy Lásky jedné plavovlásky. Do městečka vzdáleného asi 70 kilometrů od Prahy jezdívali dřív za mladými dělnicemi na večírky vojáci stejně jako ve filmu. Krach továrny pak pro místní, podobně jako v mnoha jiných městech, znamenal konec způsobu života, o který nikdo přijít nechtěl. Co se tu změnilo od doby, co se boty šijí jinde? Město, které z poloviny připomíná malý Zlín a z poloviny starosvětskou vesnici, se teď po dlouhé době znovu probouzí k životu. Mimo jiné proto, jak aktivní tu jsou místní spolky.
Je sobota večer a na náměstí před nově opraveným hotelem je klid. Občas se z nedaleké restaurace Na Poště ozve tlumená hudba, když servírka otevře okno nebo když se některý host rozhodne odejít domů. Návštěvníka z Prahy to asi nepřekvapí – nachází se v přibližně pětitisícovém městečku. Dřív to tu ale vypadalo jinak. Na prostranství před hotelem, ve kterém během války sídlil Hitlerjugend, se po jejím konci scházeli dělníci a dělnice z továrny, kteří tu trávili čas po práci. Právě tady Forman natáčel pro svůj film taneční zábavu.
Zruč vychoval Baťa
Továrnu postavila firma Baťa. Po desetiletí zabezpečovala téměř všechny potřeby každodenního života obyvatel. Začínalo se brzy ráno, kdy do fabriky proudily davy dělníků a dělnic z vlakové zastávky i ze všech domků a bytů, které Baťa pro zaměstnance postavil. Byli mezi nimi i moji prarodiče. „Koupil tu holou půdu a na té začal budovat. Sem nepřišla žádná vzdělaná mládež. On si ty lidi vychoval, ubytoval. Všechno tady měl pod svou kontrolou,“ vypráví Alžběta Rybová, jedna z těch, kteří do Zruče zamlada přišli. Alžběta zůstala až do dneška, letos jí bude 90.
Na hotel se chodilo na oběd. „Před ním bývalo hřiště, a když se natáčely Lásky jedné plavovlásky, Vladimír Menšík hrál občas fotbal s mým tatínkem a dalšími,“ vzpomíná moje matka, která tu vyrostla. Než Baťa továrnu postavil, žilo ve Zruči přibližně osm set obyvatel. Po vzniku továrny město získalo i hotel, divadlo a školy – celou novou část, nazvanou Nová Zruč. Ve třicátých a čtyřicátých letech se jí říkalo Baťov. V padesátých letech už tu žilo více než tři a půl tisíce lidí. Po převratu v roce 1948 dostala továrna název Sázavan. Město pak ještě dlouho obývalo několik tisíc zaměstnanců, kteří tu měli všechno, co k životu potřebovali.
I moji prarodiče žili se dvěma dcerkami v jednom z dvojdomků, který pro dělníky na počátku čtyřicátých let nechala postavit firma Baťa. „Pod hotelem byla pro lidi celá struktura služeb. Byly tam obchody, kino, kadeřník a tak dále. To, co si dělníci v Sázavanu vydělali, pak tedy vrátili zpátky Baťovi,“ říká správce továrny Pavel Linhart. Baťovy dvojdomky byly stavěny podle jedné šablony. V přízemí kuchyně, koupelna, záchod a obývací pokoj a v prvním patře dvě ložnice. U domků jsou zahrady, na kterých za Baťových časů zaměstnanci měli pouze relaxovat. „Baťa nechtěl, aby tam pěstovali zeleninu a ovoce, zahrady měly sloužit k odpočinku, aby byli dělníci svěží do práce druhý den,“ dodává Linhart.
Scéna z Formanova filmu Lásky jedné plavovlásky, ve které se Vladimír Menšík s kolegy záložáky snaží upoutat pozornost tří mladých dívek, se odehrává v jednom ze sálů zručského hotelu. Dívky jsou dělnicemi ze Sázavanu. „V továrně bylo více žen než mužů, a tak na večírky opravdu občas přijížděli vojáci,“ vzpomíná Alžběta Rybová, která tu pracovala od roku 1942. Ve filmu tyto akce organizuje zručský rodák Josef Kolb, ten hrál také v dalším filmu Miloše Formana – Hoří má panenko – vysloužilého hasiče, který se nešťastně snaží ukořistit poslední kýtu šunky z vykradené tomboly.
Boty z neexistující továrny
Zaměstnanci továrny si za dlouhá léta zvykli, že práce je a bude a že všechno, co potřebují, obstará podnik. Krach byl proto drtivý a pamatuji si jej i já. Doprodávaly se po něm zbytky dětských bot, a protože mi byly tři roky, našlo se jich pro mě dost. Moji prarodiče v té době byli v důchodu a dům jim patřil. Krach se jich tedy naštěstí příliš nedotkl, ostatní zaměstnanci ale takové štěstí neměli.
„Baťa se o své zaměstnance staral od A do Z. Pak to dělali i v tom nástupnickém podniku, v Sázavanu. Zajišťovali jim kulturu, sport, kroužky. Byli zvyklí žít od výplaty k výplatě. Když továrna pak zkrachovala, tak byli překvapení a neměli našetřené peníze. To byla katastrofa,“ vypráví Jiřina Janatová ze Sdružení rodáků a přátel Zruče. „Tady pořád lidé čekali, že se o ně někdo postará. Jenomže se nikdo nepostaral.“ Podle ní a jejího kolegy Jana Adriana bylo po konci Sázavanu znát, jak z města odchází energie. Po jeho krachu se ze Zruče mladí lidé stěhovali jinam. S továrnou zaniklo i ševcovské učiliště. „Tím se z města vytratil ruch. Dříve žilo ve Zruči spoustu mladých lidí, po krachu Sázavanu už neměli důvod zůstávat,“ vzpomíná moje matka.
Veganské pomazánky v samoobsluze
I když tu asi život nikdy nebude zase takový, jaký si pamatuje Formanův štáb, dokázala Zruč ozvěnu dřívější atmosféry na rozdíl od jiných městeček uchovat. Hotel se loni překvapivě dočkal velké rekonstrukce, v dražbě jej od města koupil soukromník. Restaurace funguje a oba sály opět slouží k plesání a koncertům. Kolem nedalekého města Kácov se právě dostavělo velké golfové hřiště, které možná přiláká turisty i do Zruče.
Většina obyvatel jezdí za prací do okolních měst. Ze tří tisíc lidí, které továrna zaměstnávala, potřebují firmy sídlící v továrně jen asi desetinu. Někteří pracují pro společnost, která ve Zruči od 60. let vyrábí kontejnery a telefonní budky – téměř všechny v Česku pocházejí právě ze Zruče. Jiní jsou u japonské korporace, která vyrábí elektromotorová zařízení pro auta. Mnoho lidí ale za prací musí dojíždět do okolních měst a vesnic, často denně až do Prahy.
Patrioti ze Zruči jsou ale dnes zase nadšení, sílí snahy město oživit a mít se dobře. Symbol zdejšího společenského života, místní hotel, dnes zase funguje, nová cyklostezka kolem Sázavy v létě přivádí děti na kolečkových bruslích, pejskaře, matky s kočárky, po Sázavě připlouvají vodáci. Opravený je i zručský zámek a zámecký park. Ve městě se o kulturní vyžití snaží několik spolků, mezi nimi například Sdružení rodáků a přátel Zruče, které organizuje debaty, přednášky a výstavy. Kromě hotelu ve městě funguje také Spolkový dům s knihovnou a tělocvičnou. Milou ukázkou toho, jak do Zruče pronikají velkoměstské trendy, je široká polička plná surovin k přípravě veganských pokrmů v místní samoobsluze.
Zruč má také štěstí, že je blízko Prahy, Kutné Hory i Havlíčkova Brodu, díky tomu se obyvatelé z města nemuseli stěhovat ve větších počtech. Sázavan už sice nefunguje, ale město přežilo. Vzpomínkou na staré dobré časy mohou dnes být třeba dětské botičky, které jsou i po letech vhodné k nošení. „Boty ze Sázavanu nosily klidně dvě generace lidí,“ říká Jan Adrian. Na dětských fotkách je na svých nohou objevíte možná i vy.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
