Zadním traktem města: Potok Botič je plivátko, které pamatuje středověk a zná džungli
Nejdelší pražský potok Botič připomíná odkrytou kanalizaci. Stoka slouží jako slzný kanálek Jamrtálu, nuselského Údolí nářků. Při pohledu na zeleně zbarvený čůrek v betonovém korytu, obklopeném prázdnými krabičáky a zapomenutými nákupními vozíky, člověka nenapadne, že by se měl někdy vydat proti proudu vody. A stopovat, odkud tahle stoka přichází. V dalším díle cyklu Zadním traktem města mapujeme Botič s architektem Janem Šépkou. V korytu potoka odhalujeme zapomenutou historii, ambivalentní vztah velkoměsta a přírody, ale i důmyslnou zkratku na cestě za klidem.
„Tady jsem vyrůstal,“ ukazuje Jan Šépka. Stojíme u Hamerského rybníku, který Botič tvoří daleko za Nuslemi, na pomezí čtvrtí Záběhlice a Spořilov. „Na Hamrák jsme chodívali hrát hokej, schovávat se, prostě klučičí hry.“ Za námi stojí kostel románského původu. Uprostřed rybníku je pustý ostrov, o kterém Šépka tvrdí, že na něm stávala tvrz Václava IV., kterou vyplenili husité. Děti u břehu krmí labutí mláďata, dospělí si objednávají pivo ve sportovním areálu, naproti vysedávají návštěvníci vinného sklípku, nad ním stojí veliký třešňový sad. Město sem nedoléhá. Jen když člověk nastraží uši, uslyší šum nedaleké Jižní spojky. Bezprostřední okolí Botiče ale připomíná vesnici.
Džungle v Praze
„Ač je tohle místo obklopeno sídlišti, staré Záběhlice si uchovaly atmosféru venkovského charakteru. Kolem Botiče jsou jedno- až dvojpodlažní domy,“ popisuje Šépka působivá místa, kde jako by se zapomnělo na špinavou podobu potoku z centra města. Když se architekta ptám, jak se Botič během jeho dětství podařilo uchránit před nenasytnou výstavbou, nemá jasnou odpověď. „Dostáváme se teď do části, kde Botič prochází Trojmezím, to je přírodně-památková zóna, kde si potok vytváří meandry a uchovává si absolutně přírodní charakter. Možná díky tomu má i nejbližší zástavba vesnický charakter, protože bezprostředně navazuje na přírodu,“ tvrdí architekt.
Když se člověk vydá od Hamráku dál proti proudu, projde zmiňovanými meandry, které připomínají malé poloostrovy s bující džunglí. Po chvíli narazí také na Kozinovo náměstí, bez pochyby nejmenší náměstí v Praze. Je tvořené zídkou staré chalupy a sotva byste na něm zaparkovali jedno auto. Těsně před Hostivařskou nádrží má Botič snad vůbec nejhezčí atmosféru. Výhled na nedaleký statek, památná lípa, stará rybárna a pár výletních restaurací. Na zástavbě i v tvářích lidí je vidět, že jsou tady místní na svůj potok pyšní jako jinde ne. „Potoky protékající Prahou nemáme možnost vnímat. Překlenujeme je dálnicemi, mizí nám v podzemí a v kanálech. Když pak protékají částí, která si uchovala přírodní charakter, dělá se z toho velká atrakce a najednou si to hrozně považujeme. Je to obecnější trend, neplatí jen pro Botič,“ vysvětluje Jan Šépka a vede mě na místo, kde Botič poprvé přichází o důstojnost.
Ať si město může odplivnout
„Tady zaplouvá potok pod vlaky,“ ukazuje architekt, když stojíme ve stínu dvou vysokých dopravních mostů. „Jako děti jsme si tu hráli. Bylo tu lano s pneumatikou, houpali jsme se na mostě přes Botič. Žila tu celá velká enkláva Romů, žilo to svým životem, takovým skoro opuštěným.“ Opuštěně to tu působí pořád. Botič podebralo betonové koryto, které si vodu bere do podzemí, aby se městu uvolnil prostor pro obrovské vlakové seřadiště. Voda tu není ani slyšet, protože ji překřičí provoz z Jižní spojky i halasení nádražních tlampačů. Potok se vynořuje až v areálu michelské plynárny, je už ale poznamenaný. Přírodní ráz se mu nevrátí. Končí nedůstojně, kanál ho plive na náplavce do Vltavy.
Město má k potoku ambivalentní vztah. Přetvořilo Botič tak, aby s ním šlo snadno manipulovat, ale pro svou betonovou krustu a vzhled kanalizace se mu teď potok nelíbí, tak se k němu odvrací zády. „Takováhle zákoutí nevnímáme, distancujeme se od nich,“ vysvětluje Šépka, „ale myslím si, že jsou to místa, která mají obrovský potenciál do budoucnosti. Přítomnost vody se dá úžasně využít a je jen otázkou, kdy si to uvědomíme.“ Podle Šépky by se celé koryto Botiče mělo zpřístupnit. Cyklostezka, která dnes podél některých částí potoka vede, by se mohla přemístit do jeho bezprostřední blízkosti. Měly by přibýt kavárny a hospody – nejlépe po celé délce toku.
Studovat chátru
Sám Šépka už se o podobné zkulturnění malého vodního toku v Praze pokoušel. Reputaci chtěl zvednout libeňskému potoku Rokytka, který měla přemostit industriálně vypadající kavárna se schůdky vedoucími k vodnímu korytu. Město by tak mohlo malou říčku definitivně přijmout za svou. Projekt se dosud nezrealizoval. Pro umolousaný Botič v Michli, Vršovicích a Nuslích nikdo žádný podobný návrh nestvořil (a pokud ano, pak jen jako studentskou práci). Ještě potrvá, než se ze stoky stane oblíbená městská oáza klidu, půvabná zkratka z centra až do přírody.
I tak si jde ale i špinavý Botič užít. Stačí vzít za svou teorii biologa Jiřího Sádla, který ve městě vidí rub a líc. „Kudy jedou tramvaje, to je líc, kudy vlaky, rub,“ píše v knize Praha a Brno. Botič je unikátní naleziště městského rubu, městské přírody, která se „vymkla běžnému pojetí kultury i přírody: pro kulturu je nepřijatelná, protože je divoká, hrubá a nechce dávat pac, a pro přírodu je nepřijatelná, protože ji má vcelku na svědomí kultura“. I v Michli, Vršovicích či Nuslích se dá jít na výlet podél Botiče. Jen místo šumění stromů budete poslouchat houkání lokomotiv, místo krajinek fotit pajasany a vlnitý plech autobazarů. Pivo si nedáte ve výletní restauraci, ale v místním pajzlu u fotbaláku.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
