(Ženská) nekompenzovaná práce mimo zaměstnání. Proč je práce doma zadarmo?

Touto otázkou se již více než století zabývá tzv. marxistický feminismus. Oba pojmy, a marxismus nepoměrně více, si nesou negativní konotace, ale byla by škoda kvůli pojmenování ignorovat obsah a zajímavou myšlenku, která je stejně tak triviální, když se nad ní zamyslíte, jako revoluční, pokud budete zvažovat dopady nebo usilovat o změnu. Marxistický feminismus spojuje nespravedlnost neohodnocené práce v domácnosti se současným nastavením kapitalistického systému. Opět – mluvit negativně o kapitalismu se nenosí, ale neměli bychom zůstávat nekritičtí a občas se podívat na stávající samozřejmosti novýma očima. Člověk, který má zaměstnání, v němž převádí abstraktní sumy na kapitálových trzích nebo jen přenáší šanony z jedné místnosti do druhé, je spíše oceněn než člověk, který zůstane doma s invalidní matkou a k přežití pobírá sociální dávky.

Přesto společnost automaticky očekává, že lidé, častěji ženy, budou tuto práci zadarmo vykonávat. Opakuje se apel na solidaritu, rodinu, nutnost další reprodukce, aniž by k tomu byly zlepšovány podmínky. Zátěž pro pečující lidi přitom není jen čistě finanční, ale také fyzická a psychická. Představte si, jak padesátiletá žena pečuje o nepohyblivého otce nebo jak náročné je poslouchat depresivní řeči staré matky či se obávat, zda nenechá běžet plyn, když odskočíte vyřídit něco na úřad.

V této souvislosti se používá pojem sendvičová generace – jsou to lidé nejčastěji ve věku 45 až 60 let, kteří vedle zaměstnání ještě pečují o nedospělé děti a současně o nemocného partnera či staré rodiče. S vyšší šancí na dožití neroste delší kvalitní život – o staré a nemocné je potřeba pečovat déle než dřív.

Ženy často zůstávají doma kvůli péči o starší příbuzné, samozřejmě jde o těžkou neplacenou práci|foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic

Oproti době před sto lety je dnes normální, že žena pracuje a dostává plat. Nicméně nerovnost přetrvává – ženy berou nižší mzdy a mnohem častěji zůstanou doma v případě potřeb rodiny, což se nezmění, dokud se jejich platy nevyrovnají platům mužů, protože pro rodinu je pak vždy ekonomicky výhodnější, když muž pracuje více a žena se více stará o domácnost. Řešením tedy není jen stejná účast žen ve veřejném pracovním procesu, pokud ženám i pak zůstane na bedrech práce v domácnosti, ponesou jen dvojí břemeno.

Jaká se nabízejí řešení této nespravedlivé situace? Některé feministické aktivistky již více než století usilují o započítávání reproduktivní práce do kapitalistického systému, který spoléhá na to, že tato práce je zadarmo. Finanční ohodnocení by bylo ideální, nastolilo by větší spravedlnost a mnohé ženy vyvedlo z chudoby. Nicméně je to myšlenka poměrně revoluční, málokdo si dovede představit, jak by systém unesl, kdyby se za ni mělo platit. Další lidé usilují o rozšíření služeb péče o děti či domácnost.

Pro začátek by byla potřeba pořádná diskuse. Pojmenovat problémy, nebrat tuto nekompenzovanou práci jako samozřejmost, na kterou se nebere ohled, přiřazovat jí vyšší prestiž. S tím souvisí vyšší rovnost v zapojování obou pohlaví do obou těchto sfér – žen do veřejného prostoru a mužů do péče o domácnost. Pokud bude více žen s těmito zkušenostmi v rozhodovacích pozicích, mohou spíše přicházet s lepšími strategiemi a politikami. Když si naopak muži více zažijí péči o domácnost, její nízkou prestiž a nemožnost seberealizace v zaměstnání, možná jí budou přikládat jinou hodnotu a přistupovat k veřejným politikám jiným způsobem.