Krátká a pokroucená historie pojmu „sharing economy“
„Mnozí z vás máte doma vrtačku. Kolik minut myslíte, že ji budete za celý život používat? Průměrný člověk tak 12–15 minut. To je absurdní, protože vy potřebujete díru ve zdi, nikoliv vrtačku!“ Podobným způsobem se před několika lety snažila přesvědčit řada technologických nadšenců celý svět o výhodách a nevyhnutelném nástupu takzvané sharing economy. Všichni jsme měli těžit víc ze sousedských vztahů, vyměňovat si věci i služby. Prostě růžová kolektivní budoucnost, která nás vysvobodí z depresivní ekonomické reality po finanční krizi.
Nic takového se ale nestalo. Každý si sice řekne, že je to dobrý nápad, reálně ovšem podobné aplikace používá málokdo. Ty navíc měly (a stále mají) velké problémy s vyvážením nabídky a poptávky. Většina uživatelů některých sítí si chce přivydělat službami a půjčováním nástrojů, ale nechtějí si sami nic objednat. Jiné jsou zase plné pasivních uživatelů čekajících na nabídku. Například zakladatel aplikace Neighborrow Adam Berk se snaží svou síť oživit uměle. Když na Neighborrow vidí požadavek nástroje, který v síti nikdo nenabízí a který stojí do 250 dolarů, sám ho koupí a pošle ho žadateli s tím, že až ho nebude potřebovat, má ho poslat dál.
Na základní formát sousedské výměny služeb a nástrojů se rychle nabalily také aplikace, které časem zamířily trochu jiným směrem – služby usnadňující pronajímání, jako AirBnB, nebo takzvané ridesharingové služby, jako Uber a Lyft, které se snaží pod záminkou „spolujízdy“ nabídnout alternativu pro taxíky hodnou 21. století. Obzvlášť ridesharingové aplikace ale pronásleduje čím dál víc problémů. V poslední době jich je tolik, že si například technologický web Pando založil rekapitulační rubriku „Tento měsíc vážných ridesharingových obvinění“, ve které poslední dva měsíce shrnují ta nejzásadnější obvinění od znásilnění řidičem přes přejetí pasažéra, diskriminace řidičů i cestujících až po únosy.
Mnohé z těchto problémů vyplývají z toho, že řada ridesharingových služeb oproti tradičním taxíkům šetří na prověrkách řidičů. Zároveň rozhodně nejde říct, že by tyto služby byly ke svým řidičům příliš vstřícné. Například oproti opakovaným tvrzením Uberu, že si jejich řidiči vydělají až 90 tisíc dolarů ročně, se kupí čím dál tím víc důkazů, že jejich skutečné výdělky jsou několikanásobně smutnější. Nejrozsáhleji o tom, jak společnost ždímá zisky ze svých řidičů, referovala letos v květnu americká novinářka Emily Guendelsberger, která několik měsíců řídila pro Uber.
Další kritika těchto aplikací přichází také z řad americké politické levice. Například podle časopisu The Nation způsobuje praxe najímání řidičů jako nezávislé námezdní síly devalvaci pracovních smluv a potenciální poslední hřebíček do práv zaměstnanců. Jiní zase upozorňují na nebezpečí toho, že se svět bude brzy dělit na ty, kdo na využívání těchto služeb mají peníze, a služební podtřídu, která je poskytuje. Obě kritiky pochopitelně míří na širší problém, než je samotná sharing economy. Minimálně ale narušují iluzi, že tento fenomén spasí svět.
Z původního ideálu víc kolektivního a méně utrácivého modelu tak úspěšně přežily v podstatě jen ony nabalené aplikace a služby, které se v honbě za ziskem staly téměř protipólem původních vizí. Na ty si možná jen jednou za čas vzpomenete, když doma narazíte na zaprášenou vrtačku někde v koutě. Ale třeba zájem o původní myšlenku zase oživí nějaká budoucí ekonomická krize.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
