Turban uvádí: 10 tracků roku 2016

10. Danny L Harle – Super Natural (DJ Zinc remix)

PC Music se na konci minulého roku dostali pod křídla Columbia Records a rozhodli se radikálně změnit DNA současného hitparádového popu. Snad nikomu se to dosud nepodařilo tolik jako jejich „poster boyovi“, kterým je bez diskuse Danny L Harle aka Huge Danny. Jeho rok byl stejně velký jako epické tranceové progrese jeho tracků – jedním z nejpřímějších důkazů budiž i skladba Super Natural, ve které hostuje super hvězda Carly Rae Jepsen. Turbanu však snad ještě více najel tzv. vykl(o)ubený remix, za kterým stojí legenda ostrovního undergroundu DJ Zinc – a který také dokazuje, že PC Music tlačí na obě strany pomyslného spektra pop/undreground.
PS: Naživo uvidíte oba dva na 11. narozeninách Radia Wave. Náhoda? Nemyslím si.

9. DVA – Worst (Sinjin Hawke remix)

Sinjin Hawke je zpátky. A je to velký důvod k radosti i přesto, že se do Barcelony přesídlený kanadský beatový maestro letos podepsal pouze pod jediný track – remix pro ostrovního Scratcha DVA. Klubový inovátor se poslední dobou věnoval své platformě Fractal Fantasy, produkci pro Kanye Westa nebo úchvatným b2b setům s jeho přítelkyní Zorou Jones. Jeho remix tracku Worst zní však opět jako „klasický Sinjin“. Neboli nejlíp. Pokud má být předzvěstí zvuku jeho dlouho očekávaného debutového alba, máme se nač těšit. Hodně.

8. MssingNo – Scope

MssingNo se coby ostrovní mystérium vynořil takřka odnikud v roce 2013 s eponymním EP a zejména trackem XE2, který se zvládl zapsat do klubového genofondu jako málo co po něm. Pak se na nějakou dobu opět zanořil bůhvíkam – aby se letos vrátil, už pod hlavičkou kultovní značky XL Recordings, s druhým EPčkem Fones. Svůj bohatě samplující emogrime už, zdá se, povýšil na jedinou a jedinečnou tvůrčí metodu – a doufejme, že se od něj nikdy ničeho jiného nedočkáme. Na svém vlastním hřišti totiž (s)kope zcela unikátní ligu.

7. Nina Las Vegas – EZY

Australská DJská celebrita Nina Las Vegas přesedlala z moderování na vlastní produkci. Tu spolu s dalšími již zavedenými australskými beatovými dravci i zástupci ze zvukem spřízněné norské scény vydává na svém labelu NLV Records – ale nemyslete si, že nedokáže udávat tempo sama. Její track EZY hbitě smete ze stolu jakékoliv pochybnosti o vyzrálosti vlastní producentské kariéry. Tahle vysoce energická směs těch nejčerstvějších klubových postupů strčí do kapsy kde co.

6. Britney Spears – Just Luv Me

Britney Spears letos vydala po devíti letech další album. Nešlo o vyslovenou senzaci ani učiněný propadák – a Turban by patrně nechalo spíš klidným, nebýt faktu, že o produkci jedné ze skladeb se postaral norský wunderkind Cashmere Cat. Jeho atmosférický klubový minimalismus se zdá být pro útlocitně resuscitovanou Britney doopravdy perfektní match – a Turban doufá, že na příští album si spolu sednou zase, tentokrát ideálně na všechny skladby. Z toho bychom se totiž už mohli doopravdy posadit na příslušná místa.

5. DJ Karaoke – C-Boy

DJ Karaoke je v porovnání s většinou lidí v tomto žebříčku stále poměrně nenápadným úkazem. Jedna čtvrtina norského club-boybandu Rytmeklubben si zatím svou klubovou cestičku vyšlapavá pomalu – ale o to poctivěji. Letos se DJ Karaoke blýskl pouze několika málo tracky a remixy – všechny z nich jsou ale bez diskuse perly. Snad nejvýrazněji září jeho zatím poslední opus C-Boy, na délce 4 minut se odvíjející litefeet epopej, kterou nad většinu současné b-boy produkce vyzdvihuje až mantrická naléhavost. V momentě, kdy všechny díly téhle gradující skládanky zapadnou do sebe, budete v tom až po uši. DJ Karaoke si vás svými smyčkami omotá kolem prstu – a doufejme, že to příští rok požene vejš.

4. Charli XCX – Paradise ft. Hannah Diamond

Charli XCX se zhlídla v estetice PC Music (A. G. Cook jí začal dělat kreativního ředitele) a zejména v SOPHIEho produkci. Společně připravili EP Vroom Vroom, které bylo radikálním úkrokem od její předešlé popové kariéry do vod doopravdy současné, temně laděné cutting edge elektroniky – tedy přesně té, kterou nikdo neprodukuje lépe než SOPHIE. Jejich tvůrčí románek nastartoval slušně a snad nejsilnějšího klimaxu dosáhl v podobě až nadpozemsky intenzivního trance-tracku Paradise, kde se navíc svým trademarkovým vokálem otiskla další hvězda PC Music Hannah Diamond. Charli XCX tleskáme za odvahu, SOPHIEmu tleskáme za všechno ostatní.

3. Machinedrum – Tell U ft. Rochelle Jordan

Tak dlouhou a plodnou producentskou kariéru jako Machinedrum snad nikdo z ostatních lidí v tomto žebříčku nemá – co je však obdivuhodné mnohem víc, je jeho neutuchající touha inovovat sám sebe. Po koketování s jukem, resuscitovaným junglem i tu hrubšími (jako JETS), tu jemnějšími (Sepalcure) houseovými hybridy se ale nyní zdá, že konečně našel zvuk, který je mu bytostně vlastní. Jeho letošní album Human Energy je tak pozitivní průlet nad žánrovým hnízdem, že po něm vezmete na milost i na první pohled levně vyhlížející ezo estetiku, ve které se koupe. Taková očista už totiž byla dlouho zapotřebí nejen pro Machinedruma.

2. Mr. Mitch – Eiffel (Peace Edit)

Mr. Mitch patří už delší dobu mezi největší inovátory ostrovního grimeu a jeho meditativní instrumentální smyčky mezi jednu z nejlepších ukázek, kam mimo klubový parket posouvat ikonický ostrovní zvuk. Ale to, co předvedl ve svém remixu eurodance hitu Blue od Eiffel 65, nemá obdoby – a to myšleno napříč celým klubovým spektrem. Mr. Mitch dokázal z kolovrátkového originálu vytesat minimalistický monolit, a vydestilovat tak skutečnou esenci smutku skrytého za cheesy akordy. Pokud má mít současný trend trance revivalů někde až filozoficky hutný blueprint, je to zde. Peace.

1. A. G. Cook – Superstar
PC Music to začalo, PC Music to skončí – alespoň v rámci tohoto žebříčku. Skladba (v pravém, netráčkovém slova smyslu) Superstar demiurga značky, A. G. Cooka, se z něj ale zároveň vymyká podobně jako vývojová trajektorie PC Music zaběhnutým postupům klubového ekosystému. A. G. Cook je coby šedá eminence v pozadí hlavním strůjcem jejich celkového úspěchu – ale zároveň dokáže namísto strategicky chladného odstupu naservírovat hřejivou a vysoce motivační klavírní baladu, ve které hraje hlavní roli jeho rozechvělý a nedokonalý hlas a která se skrze hypnoticky zpomalený trance přehoupne až do intenzivní kakofonie, aby se ke konci opět vrátila nohama na zem. Na tu, na kterou A. G. Cook však už sám dávno nepatří – coby opravdová popová superstar 2.0 se totiž vznáší někde vysoko v bezžánrovém bezčasí.