Beton, zvuky, samota. Zářící město otevřelo mikrokosmos paneláků celému světu

Sídliště Černý Most se stalo dějištěm dalšího, převážně zvukového experimentu tvůrčí dvojice Táňa Švehlová a Jan Mocek. Vloni pracovali s možnostmi virtuální reality a v garážích Národního divadla realizovali interaktivním projekt Play Underground na pomezí akčního filmu a počítačové hry. Proč se nyní rozhodli soustředit na životní prostor na sídlišti, vysvětluje Jan Mocek. „Paneláky mají svoji konjunkturu za sebou. Je to trochu hipsterské téma a myslím, že v architektuře se to dost řeší. V divadle jsem o nich zatím nic neviděl. Paneláky mě fascinují estetikou, zejména ty šedivé. Renovované mě moc nebaví. Navíc mě fascinují svým masovým měřítkem. Jenom na Čerňáku žije třicet tisíc lidí, třetina Čech v nich žije, stejně jako v panelácích bydlí třetina východní Evropy. Je to společná zkušenost. Já sám jsem v paneláku vyrůstal a všichni ostatní herci taky a řadu zážitků přebrali.“

Čtěte také

U jednoho z paneláků poblíž centra Plechárna se nachází travnatý plac, na kterém tvůrci seřadili publikum, kterému rozdali sluchátka. „Zvolili jsme koncept všechno filtrovat skrze sluchátka. Zážitek z paneláku je zajímavý taky tím, že jej tvoří především auditivní vjemy. Svoje sousedy člověk poznává skrze zvuk a průslechy,“ dodává Mocek. Ve třech podlažích nad sebou poté sledují individuální příběhy veskrze osamělých či jinak společností vyloučených lidí. Postarší žena žije se psem nejen ve své vnitřní emigraci (Irina Andreeva), jehovistická fanatická kazatelka v bytě hlásá a rozšiřuje víru (Iveta Jiří) a HIV pozitivní homosexuál (Jakub Folvarčný), hledající cestu k oznámení své orientace, pozve do bytu kamaráda.

„V jednom pokojíčku jsou zhruba 70. léta, v druhém 90. a třetí má připomínat současnost. Pokojíček otevírají zprávy z různých období a postavy jsou s tím víceméně spojené, ale mohou mezi nimi různě procházet. Je to otevřená struktura. Když dáte divákům tříkanálová sluchátka, na kterých si mohou přepínat jednotlivé zvukové stopy, tak rezignujete na vývoj příběhu tím, že diváci se stávají režiséry. Sami skládají významy a z kontrastů a střihů si vytváří svůj příběh,“ komentuje zvolenou formu Jan Mocek.

Kromě organizačního týmu zahrnujícího tvůrce a zázemí Plechárny se multimediálního představení Zářící město zúčastnili taky samotní obyvatelé domu, pro které byl zážitek velmi blízký jejich každodenní realitě: „Ta tři okna byla nad sebou a každý herec byl v jednom z pater. Jak každý hrál ve svém patře, tak se to proslýchalo do těch dalších a to je přesně princip paneláku. Tohle bylo pro mě hodně silné, protože takhle to přesně vypadá. Je to o voyeurství. Měli jsme sluchátka a to mi připomínalo, jak jsem jako malá chodila s hrníčkem a poslouchala jsem u sousedů, co kdo říká a jaké poslouchá desky.“

Jan Mocek a Táňa Švehlová|foto: Martin Macho Macháček