David Jařab v Tyjátru: Latentní rasismus je součástí každého

Bílí psi a černý kočky jsou první inscenací, která se nějak explicitně dotýká migrace a rasismu. V čem vás to jako tvůrce inspirovalo?
Myslím, že došlo k velkému zlomu v tom, co se kolem nás děje. Já samozřejmě netvrdím, že je to jednoduché, a nesnažím se dávat odpovědi. Celá hra není o migraci, ale o tom, že ve chvíli, když se někdo „jiný“ dostane do problémů, tak má jinou pozici než Evropan. Existuje řada předsudků i zvláštních přístupů. Rasismus, o kterém mluvím, není agresivní nebo ostentativní, je latentní. Máme ho v sobě všichni a mnohdy si to neuvědomujeme.

Druhou věcí, kterou jsem chtěl ukázat, byl příběh Afričana, který se dostane do problémů. Stát se to může každému. Vždycky je potřeba nějak vědět nebo alespoň tušit, co ten člověk má za sebou, a podle toho ho poznat. Paušální soudy se mi nelíbí a je nesmyslné si myslet, že jsou všichni stejní. Stejně jako v každé skupině je někdo fajn a problematický, ale není to dáno primárně tím, že by měli jinou kulturu nebo náboženství. Je to tím, že každý je jiný, a to je velmi důležité si uvědomit, aby se věci nehodnotily paušálně. Rozvíjím parakriminální zápletku, ale také příběh o nešťastné lásce. Když někomu zahyne partner, tak je to tragické pro každého a musí existovat jistý druh pochopení. Řada lidí nemá tendenci být empatická a něco chápat. Nevytvářím žádná řešení. Tohle je zkrátka jeden lidský příběh.

|foto: Martin Melichar

Vnitřně jsem cítil, že jste v inscenaci postavil model hodného a zlého policajta a doplnil je o citlivého intelektuála, který jejich chování vyvažuje.
Nevím, jestli se dělí přímo na hodného nebo zlého. Ten zlý je spíš přímočařejší a ten hodný je milý jenom navenek, ale ve své podstatě oba zastávají stejné stanovisko. Rozhodně se nedá říct, že to jsou nějaké agresivní mlátičky. Jsou to normální chlapi a řeší to jako naprostá většina. Překladatel má v sobě sice určité momenty stereotypního vnímání, ale přesto ho příběh hlavní postavy zaujme a jedná s ním jako s člověkem.

Čtěte také

Měl jste hned v začátku vyjasněné, že to budete stylizovat jako detektivku?
Hledal jsem formu, jak se k tématům vyjádřit. Jednak jsem oslovil herce afrického původu – Maxima Mededu, který je v Čechách přes dvacet let, a Elišku Bouškovou s etiopsko-českým původem a použil části jejich vyprávění. Oba mají za sebou nějaký silný příběh nebo hledání kořenů. A tzv. „falešná detektivka“ je velmi komunikativní forma a skrývá v sobě napětí a zdánlivou příběhovou strukturu. Lze to rozbíjet také prvky mimo běžnou realitu, jako rozhovory s mrtvými. Na první pohled beze smyslu se tam objevuje bajka o kmotru zajíci a kmotru jelenovi, což je najednou takový návrat o sto let dřív do doby hlubokého kolonialismu a otrokářství.

Z představení Divadla Komedie Srdce temnoty |foto: Divadlo Komedie

Místy to velmi odkazuje k vaší někdejší inscenaci Srdce temnoty i tomu, jak tam přistupujete ke kritice postkolonialismu.
Je to téma, které neustále řeším. Budu ho zpracovávat i filmově. Bezpochyby je to linie, která touto inscenací pokračuje. Je to právě vazba na 19. století, ale často ji zapomínáme. Je důležité, třeba i nějakým silným nárazem, připomínat, jaké má kořeny tohle temné období.