Režisér Jan Klata v Tyjátru: Na jevišti vytváříme coververze klasiky

V inscenaci Nepřítel lidu i dalších vašich pracích, které jsem měl šanci vidět, jsem cítil výraznou inspiraci estetikou filmu a videoher. Je to pro vás důležité?
Já osobně nejsem hráčem počítačových her, ale co se mi na nich líbí, je, že posunují hranice a zároveň se nestávají filmem jako takovým. Upřímně se přiznám, že hry vnímám jako ztrátu času, ale ani ne tak proto, že by byly špatné, spíš kvůli tomu, jak dlouho trvá, než se do nich člověk ponoří. Na druhou stranu bývám často ohromený tím, jak inovativní tvůrci her bývají. Rád se dívám, jak vytváří například úplně jiné typy vyprávění.

V divadle se třeba nedají uplatňovat pravidla „Sandbox“ her s otevřeným světem a realitou. Ale naopak to, jak si tvůrci her pohrávají s posunem vědomí i skutečnosti nebo jak operují s hudbou atd., je divadlu zase velmi blízké. Myslím, že je to součástí mnohem většího tématu.

Máte na mysli nějakou strukturu?
Rytmus je nejdůležitější kategorie v divadle i při režírování, podobně jako ve videoklipu nebo samozřejmě ve filmu. Mám pocit, že pokud nemáte správný rytmus představení, ztrácíte zájem publika. Samozřejmě si s tím můžete hrát, předstírat, že jste ztratili zápletku, a potom čistě udeřit.

Čtěte také

Má to něco společného s hudbou? Ve vašich inscenacích totiž vytváří svébytnou rovinu.
Nezáleží ani tak na tom, jestli nějakou konkrétní hudbu mám nebo nemám rád. Pro každou inscenaci vybíráme a upravujeme jinou. V Nepříteli lidu používáme skandinávský metal, který mi osobně velmi konvenuje, a autorské reggae stylizované do Lee Scrath Perryho. Pak tam máme písničku Sunshine Reggae, což je pitomý song a reggae to není ani náhodou. Jde o text. Takže hudba pro mě nefunguje jenom jako melodický podkres nebo náladotvorná součást inscenace, ale retenční bod. Nese významy.

Například v Hamletovi z německé Bochumi jsme při závěrečném souboji Hamleta s Laertem používali remixovanou skladbu od Vivaldiho. Je v ní zamíchaný klasický svět se svou ohromností, ale také to, že postavy jsou součástí velkého plánu. Tuší, že je třeba ho následovat, a střet nevyhnutelně eskaluje. Je pro mě velmi důležité mít věci zakódované na jiných úrovních.

Nemixujete pouze hudbu. Např. do zmíněného Hamleta jste vložil i jiné texty s hamletovskou tematikou a v Nepříteli lidu výrazně upravujete jeden celý obraz. Jak obvykle pracujete s klasickými tituly?
Někdy nesledujeme přesný sled scén. Nejsme nějak vázaní formou starého textu a snažíme se najít nějaký ekvivalent k současnosti nebo základní impuls, který přepracujeme a zremixujeme. Co vytváříme na jevišti, jsou coververze klasiky. Asi bych to přirovnal k tomu, jak Johnny Cash přezpíval Personal Jesus.

Máte pocit, že by vaše inscenace působily skandálně?
Před měsícem jsem měl premiéru Macbetha v moskevském MCHATu. Inscenoval jsem ho s představou, že se odehrává mezi kremelskými zdmi. Nebyli jsme vystavení žádné cenzuře ani vnějším intervencím. Tvořil jsem se skvělým týmem naprosto svobodně. Publikum inscenace velmi šokovala, zvlášť když se odehrávala v „čechovovském“ uměleckém divadle. Byla to pro mě velká výzva, protože MCHAT vnímám jako svatyni nebo chrám něčeho, co bylo kdysi revoluční, ale už to dávno neplatí. Jinak se pokládám za možná provokativního, ale určitě ne skandálního režiséra.

Dramaturg, režisér a novinář Jan Klata (* 1973) od roku 2013 působí jako umělecký ředitel významné polské scény Narodowy Stary Teatr v Krakowě. Za originální a progresivní interpretace národní i světové divadelní klasiky získal řadu ocenění. Kromě Polska režíruje po celé Evropě a některé jeho inscenace mohli čeští diváci navštívit na mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni.