Tyjátr: Brněnská Lysistrata je naléhavým manifestem pacifismu

Mimořádně kritická a vtipná protiválečná inscenace totiž antickým textům dodává ryze aktuální kontext a je skvělým příkladem, jak by se mohla „národní divadla“ dramaturgicky profilovat.

„Roman Sikora napsal zbrusu nový text na základě pečlivého studia Aristofanovy Lysistraty a Sofoklova Aianta. Když jsme připravovali Lysistratu, svým způsobem vrcholilo hnutí na Majdanu a nějak se nám to přirozeně spojilo. Téma chlapů, kteří vyživují válku svými těly i životy, stejně jako žen, kterým se vrací muži z frontové linie nebo míst jako náměstí Nezávislosti v Kyjevě, a nejsou schopní normálního života, se objevuje už u Aristofana,“ říká dramaturg inscenace Lysistrata/Aiás Martin Kubran. „Spolu s Martinem Čičvákem a Rastislavem Ballekem dlouhodobě vytváříme a nosíme v sobě jakousi vnitřní dramaturgii. Tím, že spolupracujeme více jak dvacet let, ta témata rozvíjíme postupně a objevují se v takových cyklech nebo sériích. Pro Slovenské národné divadlo jsme s Martinem Čičvákem připravili v jedné sezoně Aristofanovy Oblaky, které se na Slovensku, a pokud vím, ani v Čechách příliš nehrají. Rastislav Ballek poté inscenoval kompletní Aischylovu trilogii Orestia.“

Z představení Lysistrata/Aiás |foto: Národní divadlo Brno

Antické texty jsou pro Kubrana a jeho kolegy výchozím materiálem k preciznímu uchopení problémů současnosti: „Dnes se redefinuje nanovo základ evropské kultury, redefinuje se demokracie, to, jakým způsobem souvisí s kapitalismem a jak je to reflektované. Znovu se otevírá obrovské schizma mezi Východem a Západem. Všechny tyto motivy se nachází už v antice i starověké polemice – co je demokracie, jak funguje a v čem je náchylná k velkým nedostatkům – nakolik je zkorumpovatelná a v podstatě nedokonalá.“

V tomto myšlenkově hutném podhoubí vznikala také inscenace Lysistrata/Aiás, ale také třeba další z výrazných brněnských počinů Martina Čičváka – Sofoklova Antigona (na repertoáru v sezoně 2007/8). Ztráta manžela a válečné šílenství při obléhání Tróje, která může být stejně Sarajevem, Kobani nebo naposledy Debalceve, doženou Lysistratu k nápadu, že pokud Řekové i Trójané nesloží zbraně, jejich ženy jim odepřou sexuální rozkoš. Tvůrci původní textový materiál obohatili o řadu motivů parodujících všemožné stereotypy euroatlantické, převážně patriarchální společnosti. Inscenace se stává intenzivním manifestem pacifismu i feminismu. Zároveň inscenátoři nikoho nešetří. Utahují si z absurdity kultu válečných hrdinů, falešného modlářství, ale také ironizují militantní postoje aktivistických skupin jako Femen nebo Pussy Riot.

Z představení Lysistrata/Aiás |foto: Národní divadlo Brno

Aktuální kontext tvůrci do inscenace dávkují nenásilně, přitom je ale evidentní, o čem a proč se hraje. Názorová vyhraněnost, schopnost kombinovat závažnou tematiku a parodii je ukázkovým příkladem, kam by měla směřovat velká činoherní divadla, jako je tomu např. v Německu. Obraz světa je v inscenaci velmi kriticky nastavený. Problémy se v Lysistratě pojmenovávají až bolestivě konkrétně, aniž by to působilo zbytečně návodně nebo se vytrácela kvalita textu.

Zjištění, „že válka je blbost“, není v brněnské Mahence banální. Je to hluboké filozofické poznání, že všechno, na čem nám záleží, se může snadno proměnit v prach. Pokud už to v současnosti náhodou dávno nehoří.