Tyjátr: Divadlo Continuo U zdi studuje anatomii linie
Dolní strana Václavského náměstí se v létě proměňuje na velký portál do jiných dimenzí. Mezi neony a davy, z nichž se linou všemožné kombinace světových jazyků, se otevírají světy „za dveřmi“. Stejnojmenný festival pouličního divadla hostil také českou stálici nového cirkusu Continuo s výrazně výtvarně stylizovaným představením U zdi.
Na plácku sevřeném všemožnými výlezy ze zastávky metra Můstek stojí z profilu kolmá štíhlá konstrukce. Jejími základy jsou desky připomínající klasické školní tabule. Dojem nevytváří pouze materiál, ale také nedbalý styl umývání zachovávající na deskách charakteristickou patinu rozetřeného, rozmáčeného prachu. Pokud by mezi „zdmi“ měla fungovat nějaká třída, zřejmě by se žáci nutně vznášeli ve stavu beztíže. Podstatou jevištní akce je totiž sehraná malba křídou, s níž aktéři na tabule opisují svůj pohyb. Postupně vrství jednu kresbu přes druhou a vytváří tím komplikovanou strukturu. Od jednoduchého tagu se dostávají až ke zkoumání komplexních obrazů coby nejvýraznějších prostředků komunikace.
Zdánlivá nahodilost je vždy koordinovanou choreografií, jak vysvětluje vedoucí souboru Pavel Šťourač: „Míra připravenosti je velice vysoká. Při jednotlivém představení improvizace téměř neexistuje. Objevuje se v okamžicích, kdy se někdo z herců zachová nějak jinak.“ Zkoušení tedy vedlo k tvaru jasných kontur: „My jsme si tady na začátku samozřejmě řekli, že chceme hrát u zdi a pracovat s vertikalitou, horizontalitou a linií. To bylo ale všechno tak obecné, že dokud jsme ten pohyb neviděli, dokud nevznikl obraz a nebyla vytvořena linie přenesená do vnímání herce a on ji nezhmotnil v prostoru, tak to představení neexistovalo.“
Na Václavském náměstí proběhla repríza bez jediné kapky, ale jak může inscenaci proměnit déšť, popisuje lightdesignér Jiří Šmirk: „Když prší, tak si světla nádherně zahrají. Děcka celou dobu tvoří křídami, rozpatlávají je po sobě i po podlaze, takže ve chvíli, kdy začne pršet, stěny začínají házet odlesky po podlaze i stěně za sebou. Najednou je všude moc ‚barevných duchů‘ a křídy se hezky rozmazávají nejenom po rukách, ale i obličejích. Vlastně je to jediné představení, ve kterém mám rád, když mi zmokne všechno světelné nádobíčko.“ Tým s přítomností jiných podmínek nepočítal a byl zaskočený hned při prvním uvedení inscenace U zdi. Nepočítali jsme s tím. Bylo to pro nás velké překvapení už při premiéře v Malovicích, kdy nám do toho začalo pršet, najednou se ukázalo, že černá je opravdu černá. Jinak jsou tabule šedivé. Je to skvělé, ale nechceme s sebou vozit cisterny s vodou a dělat umělý déšť. To by bylo asi moc. Já to nechávám na pánubohu, jestli zaprší, nebo bude horko a jestli kolem projdou lidi.“
Inscenace U zdi je syntézou pohybu a obrazu, jedno podmiňuje druhé. Je také vzácným příkladem toho, že témata a prostor k čtení významu se otevírají zevnitř, a nikoliv způsobem, že na diváky někdo vysype kontejner otravných apelů. Je to zamyšlení nejen nad znakovým systémem – jakousi „grafikou současnosti“. Tým Pavla Štourače úsporně a s plným nasazením konstatuje, že obraz jako takový je přenositelný a nese tolik významů, kolik je lidí, kteří ho sledují.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
