Tyjátr: „Divadlo je magické svinstvo,“ míní Hamleti na Zábradlí
Málokdo má k divadlu tak vyhraněný vztah jako samotní divadelníci. Kde končí a začíná herecká „prostituce“, jaké bolístky během kariéry utržili, v čem je jejich snažení trapné a – nakonec – čím je tak okouzlující, to si tvůrci přehrávají v novince Jana Mikuláška Hamleti v Divadle Na Zábradlí.
Režisér Jan Mikulášek s dramaturgyní Dorou Viceníkovou i hereckým týmem po inscenaci Požitkáři o smrti, umírání, pohřebnictví a vůbec evropské posedlosti makabrálními tématy hledají v další autorské koláži podstatu herectví. Inscenaci rámují tvůrci Hamletem – prototypem postavy, kterou lze považovat za jakousi metu herecké práce. Odvíjí od toho otázku, která od nepaměti vytváří divadelníkům alibi, stejně jako je paralyzuje: „Má to celé smysl?“
„Původně se tam kousek monologu objevil, nicméně v závěru z Hamleta nezazní vůbec nic. Spíš než ta konkrétní inspirace je to inspirace vším ostatním. To znamená, že jsme využili různých textů, které mají herci v hlavách, vytvořili z toho místy psycho obraz toho, co herec prožívá a jak se vypořádá se střídáním rolí, jejich osudy a učením se pořád něčemu novému,“ říká dramaturgyně Dora Viceníková.
Až terapeutická studie esence herectví v Hamletech ale není ani tak sebezpytující nebo sebelítostivá, jako spíš masochistická. Nahlédnutí do hereckého prostředí je divácky vděčné, protože se v něm setkávají absurdní historky a pocit diváků, že jsou jim „ti nedotknutelní umělci“ velmi podobní. Tomuto otřesnému klišé se Mikulášek vyhýbá. Za zobrazováním zákulisí a peripetií herecké práce jsou ve velké míře obrovské pochybnosti nad vlastní tvorbou. V Hamletech navíc pochybují špičkoví herci.
Jsou trapní, malicherní, zabraní do prožívání vlastních rolí, mnohdy se míjí s okolím i kolegy v šatně. Jsou jako do sebe uzavřené přízraky, které se – ač intenzivně sdílí společné prostory – nikdy nepotkávají. Trapnost i tragičnost jejich údělu se vyjevuje např. v momentě, kdy přichází Ivan Lupták ve středověkém brnění a plačtivě se doznává, že by alespoň jednou chtěl slyšet od kolegů nějaké uznání.
„Každý ten Olymp může mít někde jinde. Pro někoho může být Hamlet důležitá role, někdo ji dostane, ale vůbec se mu nepovede, nebo ta inscenace je řekněme blbá. Tím se Olympu moc nepřiblíží, ale naopak to tam dosáhne v úplně jiné inscenaci rolí, která není takhle věhlasná nebo provařená jako Hamlet. Naši Hamleti jsou právě o té relativitě toho, s čím se potkáváme nebo co nás potkává na jevišti a jak se nám to daří nebo nedaří realizovat a předat divákovi,“ říká Jiří Vyorálek, který hrál Hamleta v Mikuláškově brněnské inscenaci.
V Hamletech jsou herci opravdu obnažení. Nazí jednou, nazí pořád. Míra podprahového i natvrdo přiznávaného nihilismu se oproti dalším Mikuláškovým inscenacím zase prohloubila. Cynická rozšafnost, s jakou se hovoří o vážných věcech, stejně jako tragika naprostých banalit, pokračuje.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
