Tyjátr: Dušan David Pařízek ve Vídni šíří temný smích

23. září 2014

Jméno režiséra Dušana Davida Pařízka je v českém prostředí sice skloňováno hlavně v souvislosti s Pražským komorním divadlem, vrcholným obdobím Divadla Komedie, ale už ne tak často v kontextu jeho působení v německojazyčné oblasti. Zatím jeho poslední inscenací „za hranicemi“ je Směšná temnota Wolframa Lotze ve vídeňském Akademietheater.

Třiatřicetiletý německý dramatik Wolfram Lotz patří k výrazným postavám německého divadla a českému publiku není úplně neznámý. Např. HaDivadlo uvedlo jeho pozoruhodnou hru Velemarš v režii Filipa Nuckollse a v časopise Svět a divadlo 4/2014 se s ním objevil rozhovor. K jeho nejnovějšímu textu režisér Dušan David Pařízek říká: „Jedná se o velmi výraznou parafrázi a variaci na témata Conradova románu Srdce temnoty, respektive na jeho filmovou adaptaci Francise Forda Coppoly Apocalypse Now.“ Základem pro inscenaci byl poněkud rozdílný záměr, se kterým si inscenační tým do sytosti vyhrál. „Já si myslím, že je naprosto absurdní dělat v dnešní době ve Vídni hru o Bundeswehru, který je na misi v Afghánistánu. Je to z mého pohledu absurdní zadání a tomu jsme v rámci našich možností čelili velmi otevřeně. Vojáky tady hrají ženy a vše, co se v příběhu odehrává, je opisem a metaforickou zkratkou,“ dodává režisér.

03212178.jpeg

Základem filosofie textu i inscenace Směšná temnota je pro Dušana D. Pařízka jedovatá sebeironie a znejišťování statusu „milovníka umění“: „Wolfram Lotz si z pokusu příjemně nastavit zrcadlo, ať již krásnou literaturou, divadelním, nebo filmovým zážitkem, dělá legraci v nejlepším slova smyslu. Výsledek je velice drsný text, který neustále otevírá komunikační kanály mezi hledištěm a jevištěm. A myslím si, že i z toho důvodu tomu Lotz říká v podtitulu rozhlasová hra. Nabízí podněty divákům co nejvíc otevřeně. Komunikuje s nimi apelativní formou, aby dal najevo, že se témata týkají bezprostředně těch lidí, kteří si zaplatili vstupenku, dolezli do divadla a myslí si, že se tím napravují.“ Inscenace tak odkrývá nejen nesmyslnost koloniální politiky a pocitu civilizační nadřazenosti. Doslova „odstřeluje“ alibismus, s nímž se na podobně vážná témata nahlíží ve společenstvích, která se podobných výpadů účastní.

Obrazotvorný text plný syrových detailů a až nečekaných poetických zjemnění Pařízek inscenuje charakteristickým způsobem. Čtyři herečky (Catrin Striebeck, Stefanie Reinsperger, Dorothee Hartinger a Frida-Lovisa Hamann) hypnoticky a konfrontačně chrlí text. Strohý projev ještě zesiluje některé obzvlášť ironické momenty i tragiku. Minimu dekorací a holé scéně dominuje pouze dřevěná stěna. V rámci snad nejlepší přestávky v dějinách divadla dojde k její totální demontáži zahradní drtičkou na dřevo. S nápadem byly ze začátku potíže, jak dokládá režisér: „Co se tady odehrává na jevišti, se údajně ve Vídni ještě nedělo a byl velký problém to prosadit.“ Inscenace tak pokračuje v tradici toho, jak Pařízek pracoval v Komedii, např. ve Spílání publiku 2010, nebo jak rozkošnicky potrápil v Zahradní slavnosti majestát Národního divadla. „Scénografickou metaforou vyjadřujeme, že všechno, co tady děláme, se týká lidí, kteří tady platí daně a cpou do tohoto nejdražšího činoherního souboru na světě 46 milionů eur ročně, což je svým způsobem šílené. Já si myslím, že tahle hédonistická scénografická vize to docela krásným způsobem vyjadřuje,“ uzavírá rozhovor před budovou Akademietheater na vídeňské Lisztstrasse režisér Dušan David Pařízek.

03212179.jpeg
autor: Martin Macho Macháček
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.