Tyjátr: Evropa soudí, dřímá a odhaluje

Vizuálně minimalistická inscenace v základu poválečné dění rozděluje na tři úrovně, které se podle tvůrců nemohou protínat. První z nich tvoří svět komise z několika evropských zemí (např. Velké Británie nebo Francie), která k problematice musí zaujímat neutrální postavení a objektivně posoudit, zda jsou obžalovaní skutečně vinní. Přistupuje tedy ke zločinům se značným odstupem a hodnotí z pozice pozorovatele.

Druhou rovinu tvoří očitá svědectví vězňů nebo administrativních pracovníků tábora. Ti popisují hrůzy, které se mezi ploty odehrávaly, a nerozumí jakémukoli odkládání trestů. Poslední rovinu soudu tvoří výpovědi obžalovaných, jejichž tradiční argument, že „pouze plnili rozkazy“, je obvyklou řečnickou figurou provázející většinu takových vyšetřování. Režisér Petr Smyczek k tomu dodává: „Nás na tom fascinuje také systém toho soudu, u kterého se nelze dovolat jakékoli spravedlnosti. Argumenty obžalované strany jsou totiž tak silné a vykonstruované, že se přes to normální člověk nemá šanci dostat. A to nás děsí asi nejvíc.“

Přednosti inscenace jsou v detailech. Drobné, nenápadné etudy mezi účastníky procesu rozehrávají herci na lavicích obžalovaných i svědků, stejně jako za stolem komisařů. Ponurou atmosféru malého, sevřeného sálu klubu H20 přesto rozrušovala záhada. Role komisařů byla totiž nejasná, občas vystupovali z role a stávali se figuranty naturalistických prezentací táborového mučení.Pocit hnusu byl všudypřítomný, když např. Markéta Burešová coby „táborová sekretářka“ polohlasně pronášela svá svědectví.

Nepřenosnost zkušenosti koncentračních táborů se vytrácí s každou recyklací úvah nad vším utrpením. Proč přesto tvůrčí tým sáhl právě po textu Petera Weisse, který se jako autor k holokaustu vyslovuje obzvláště úzkostlivě, vysvětluje režisér: „My jsme nevzali žádný smyšlený příběh, ale vzali jsme frankfurtský proces, tak jak ho Peter Weiss zapsal. On se odehrál, skutečně byl, takže je nám předkládán jako skutečná záležitost, a proto je také stále aktuální a živý.“ Potřebu pojmenovat zdánlivě vyčpělou tematikou současnost zmiňuje i dramaturgyně inscenace Marcela Magdová: „Jsem přesvědčená o tom, že tohle téma je možné sdělit nebo přenést i po padesáti, šedesáti letech.“

Přípravy na dokumentární drama Petera Weisse Přelíčení |foto: oficiální stránky OLDstars

Smyczek také dějinnou linii s aktuálním přesahem rozvíjí: „To, co se dělo v roce 1948 při norimberském procesu a později v roce 1963, kdy se odehrával ‚náš‘ frankfurtský proces, sledujeme i nadále. Když se podíváme např. na balkánské války a následné soudy, tak nám přijde, že je tam přes těch šedesát let velká paralela se současností. Mechanismy moci zůstávají stejné.“