Tyjátr: Hodní chlapci ze Švehlovky nezlobí. Krvácí

„Hodně lidí se ptá, kde je vlastně ta inspirace Mechanickým pomerančem, když jsme z něj téměř nic nezachovali. Vzali jsme jenom téma násilí, které je kolem a začalo nás fascinovat,“ říká dramaturgyně inscenace Magda Zicháčková. Inscenace Hodní chlapci je velmi specifický útvar, poskládaný z kratších, úderně pointovaných etud, vyprávění vlastních zážitků či definicí nejrůznějších sociologických experimentů (např. pokusu Třetí vlna, který na střední škole v Palo Alto provedl učitel historie Ron Jones a názorně na něm demonstroval, jak snadno mohou lidé podléhat manipulaci).

Čtěte také

„Všechno, co tam je, jsme vymysleli společně pod dozorem Honzy Mikuláška, který tomu samozřejmě dával autoritu. Tu jsme jako ročník potřebovali, protože se ve všech věcech neshodneme,“ říká herec Vladimír Polívka. „Práce dramaturga na téhle inscenaci byla dost netradiční. Na začátku neexistoval pevný text, ale vznikal v průběhu. Já jsem společně s Honzou začala shánět materiály o násilí – různé filmy, knížky, psychologické testy i všechno, co dal internet. Co herce z textů zaujalo, začali rozehrávat do různých situací a my jsme potom s Honzou vybírali to nejzajímavější. Začali jsme to skládat dohromady, aby to mělo nějaký oblouk a strukturu,“ dodává Zicháčková.

Z představení Hodní chlapci|foto: Martha ZVody

„Myslím si, že zrovna do prostoru Švehlovky se to hodně hodí, protože je to tady takové temné,“ říká herečka Pavlína Skružná o přenosu inscenace z divadla DISK. Jádrem inscenace zůstává kachličková kóje oddělující hlediště od jeviště prosklenou stěnou. Všechno, co se za sklem odehrává, vypovídá o úzkosti nebývale intenzivně. „Je to něco jiného. Kontakt s divákem je menší. Všechny akce jsou odkázané na to, že čtvrtá stěna tam skutečně je. Hrajeme v akváriu a bývá tam dost dusno. Já jsem si kvůli tomu sundal i sako,“ říká Polívka. „Na jednu stranu nám to plexisklo určitým způsobem pomáhá. Cítíme se izolovaní v takové vlastní bublině, do které se snáze zavřeme. Na druhou stranu my se tam vidíme v odraze, což je nepříjemné. Snažíme se tomu vyvarovat,“ dodává Skružná.

Kolektivní herecká kreace lavíruje mezi precizní studií lidského chování a cynickým žertováním na téma násilí. Inscenátoři předpokládají, že agresivita je přirozená součást chování jednotlivce i skupiny. Dávají konkrétní, velmi adresné a naturalistické příklady a přitom nesoudí, pouze komentují. Sami herci vycházejí ze svých vlastních, mnohdy brutálních zážitků. Odkrývají vrstvu chování, které se lidé obvykle bojí, případně se ji snaží vytěsnit.

Z představení Hodní chlapci|foto: Martha ZVody

Jan Mikulášek navíc kombinuje v inscenaci své režijní polohy – kabaretní (Buržoazie nebo Europeana) s ponurou a depresivní (např. Na větrné hůrce). Spojením přístupů vytváří obraz lidského nitra jako odpudivě fascinujícího předmětu bádání, který je vtipný, stejně jako vyvolává úzkost. Soubor 11:55 inscenací Hodní chlapci na jevišti vytváří jeden z nejtvrdších a nejočistnějších obrazů člověka a jeho limitů.