Tyjátr: Hoši od afgánské řeky. Směšná temnota si utahuje z postkolonialismu
Hru Směšná temnota šestatřicetiletého německého dramatika Wolframa Lotze proslavila vídeňská inscenace Dušana Davida Pařízka, která v Rakousku i Německu posbírala řadu prestižních poct. Základem válečného podobenství je Conradova novela Srdce temnoty a Coppolova adaptace Apocalypse Now. Namísto v Africe nebo Vietnamu se však odehrává v Afganistanu a paroduje zprostředkovanou znalost třetího světa.
Lotzova tvorba není v českém kontextu úplně neznámá. HaDivadlo uvedlo jeho první text Velemarš v roce 2013, tedy v době, kdy o zázračném vídeňském úspěchu neměl nikdo ani tuchu. Režisér Filip Nuckolls, který Velemarš režíroval, se po čtyřech letech do HaDivadla vrací, aby tentokrát zinscenoval Směšnou temnotu.
Dva vojáci německého bundeswehru Oliver Pellner (Jan Lepšík) a Stefan Dorsch (Zbyšek Humpolec) se plaví po afgánské řece, aby při tajné misi zlikvidovali vyšinutého důstojníka Karla Deutingera. Na rozdíl od knižního i filmového předobrazu naráží ale vojáci ještě na větší bizarnosti, Lotz všemožně zesměšňuje válečné filmy, zahraniční mírové mise, strach z neznámého, naši neznalost třetího světa a zároveň i to, co si myslíme, že o něm víme.
Scéně dominuje igelitové koryto řeky, liány z drátů a poházené předměty – nákupní tašky a různé další harampádí, které připomíná záběry z uprchlických táborů. Nuckolls inscenaci staví jako minimalistické pásmo zejména monologických ploch. Text v překladu Petra Štědroně je bohatým, imaginativním materiálem, ve kterém autor vedle sebe staví analytické, kritické pasáže zcizované introspektivními promluvami. Postavy jsou si navíc často vědomy, že jsou jejich počínání i hlasité úvahy nesmyslné, a všelijak to komentují. Základem pro režiséra je stabilně velmi dobrý herecký soubor, který náročný text s lehkostí uhraje.
Inscenace i přesto není celistvá. Silnou prostřední část, kde vojáci německé armády navštíví italského kolegu z řad modrých přileb Lodettiho (Jiří Svoboda), kazatele apokalyptického evangelia Cartera (Jan Řezníček) a natrefí na balkánského kšeftaře Stojkoviče (Jiří Miroslav Valůšek), úplně rozbije chaotický závěr. Tematicky i formálně konzistentní tvar se specifickým tempem kladoucím na diváckou pozornost velké nároky se rozpadne a všechno to bájivé, barevné a vykloubené z ničeho nic rychle skončí bez šance obrazy vstřebat. Imaginativní pouť textem přes skvělé jednotlivosti narazí do tupého bodu a inscenace Směšná temnota bez výrazné pointy vyznívá rozpačitě a do prázdna.
I přesto, že v ní zůstávají jednotlivosti, které se na konci nespojí do jasné tečky, je ve Směšné temnotě zachovaná otázka, kterou Lotz pokládá publiku a následně i sám sobě. Je všechno, co se na jevišti i v realitě děje, pravda? Nebo pravdou být může?
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
