Tyjátr: Josefa K. čekala U Hradeb namísto procesu rovnou poprava

Klíčem k inscenaci The Trial v prostoru 64 U Hradeb je replika, kterou v průběhu opakuje jedna z postav. Přiznává, že co nezažila, tomu nerozumí a rozumět nemusí. Takto podobně lze číst inscenaci režiséra Maxima Diděnka. Líčí v ní otřesné zážitky politicky stíhaných Rusů, tedy vážné téma, které si pozornost a interpretaci zaslouží. Jejich příběhy o nelidském zacházení mu často absurdními zkazkami připomínaly Kafkův Proces. Nevyjasněné a nikým neopodstatněné stíhání Josefa K. může skutečně současnou ruskou realitu připomínat, ale asi ne ve formě, kterou Diděnko zvolil. Místy je inscenace totiž až nechtěně komická a od vážných věcí odvádí pozornost patosem a zcizovacími efekty beze smyslu.

Zpoza prostěradlové opony vypadne nahý a zubožený Josef K. (Martin Šalanda) nebo jiná podobně stíhaná bytost. Je vyčerpaný a usedavě sténá, jako by jeho utrpení trvalo už nějakou dobu. Pod neustálým dohledem maskovaných strážců a postav, které se mysteriózně objevují a zase mizí, čeká na popravu. Namísto pokusu pátrat, proč je Josef K. podrobován nepřetržitému výslechu, vystavuje Diděnko publikum úplně jiným otázkám – jestli to celé má smysl, jakou má inscenace souvislost se skutečností a hlavně proč by se na něco takého měl dívat.

Z inscenace The Trial Maxima Diděnka|foto: Vojtěch Brtnický

Ruská policejní vazba vypadá, alespoň podle Diděnka, jako patetický kabaret s obrovskou projekcí na všechny strany. Zjevuje se v něm spousta neurčitých groteskních postav bez vtipu, občas zpívají „Skákal pes přes oves“. Inscenaci zkrátka chybí dramaturg, který by materiál z románu, vzpomínky stíhaných i spontánní nápady při zkoušený nějak utřídil a pomohl Diděnkovi poskládat konkrétnější strukturu, ne roztodivný, nesourodý mix. The Trial tak mrhá potenciálem prostoru kina U Hradeb i schopnostmi výrazných interpretů jako Nela Kornetová, Martin Šalanda nebo Roman Zotov. Nadaní, osobití tanečníci i performeři působí jako bezradná masa plnící režisérem nevyargumentované a nechtěně komické úkony.

Pokud chtěl být Maxim Diděnko ironický a vysmívat se policejním praktikám, spíše je umírněně pozoruje z bezpečného odstupu. Chaos plný znepokojivých výkřiků nepřibližuje problémy politicky i společensky stíhaných oponentů. Spíše je ještě více odcizuje. Na rozdíl od inscenace Petra Boháče Vladimir Macbetin – o Vladimíru Putinovi jako unaveném oligarchovi – připravoval inscenaci rodilý mluvčí s přímou zkušeností, přesto ji nedokázal předat.