Tyjátr: Když Češi kvičí aneb Střepy a chlebíčky na Jatkách78
Inscenace Hodní chlapci, první spolupráce režiséra Jana Mikuláška se souborem 11:55, platila v rámci absolventských projektů na pražské DAMU za zjevení. Syrový portrét lidské temnoty přímo vybízel k pokračování spolupráce. Projekt po osamostatnění skupiny tedy logicky vyústil do další inscenace Střepy a chlebíčky. Mikulášek se spolu s herci v ironické koláži tentokrát ohlíží za obrazy z českých dějin.
„Jde o takovou groteskní skládanku z českých kauz, které nás nějakým způsobem inspirovaly divadelně, popřípadě jako platforma k přemýšlení o české povaze a současnosti. Nakonec jsme vybrali dvanáct případů, které jsou pořád živé, protože i společnost je, co se týká těch námi vybraných kauz, rozdělená,“ říká režisér Jan Mikulášek o inscenaci Střepy a chlebíčky, která znovu otevřela prostor Jatka78 v pražských Holešovicích. Navázal jí na předešlou spolupráci se souborem 11:55 patřící v loňské sezoně ke špičkám.
Při tvorbě vycházel Mikulášek z jím průběžně zkoumané metody skupinové improvizace: „Celé představení vznikalo kolektivní tvorbou, a to důsledně. Třeba název jsme vymýšleli dvě hodiny. Zavřeli jsme se do jedné místnosti a nevyšli, dokud nebyl vymyšlený. Takhle to fungovalo v souvislosti s celou inscenací, jednotlivými obrazy i celou skladbou inscenace.“
Pro soubor je inscenace navíc výzvou, protože pracoval ve zcela odlišných podmínkách než v těch školních. „Myslím, že se snažili a že to docela klapalo, na to, jak může být někdy kolektivní tvorba ošemetná. Občas někdo musí zavelet, aby se zkoušení posunulo dál. Jinak souznění se souborem bylo myslím dobré, jenom to narušovaly určité podmínky prostoru. Je tady třeba horší slyšitelnost. V kombinaci se způsobem hraní – vyznávají až filmové, uvolněné, civilní polohy založené na improvizaci, to v tomhle velkém prostoru nenašlo úplně uplatnění. Museli jsme zkusit zapojit třeba víc pohyb a expresi,“ komentuje Mikulášek.
Prostor Jatek78 je zároveň jakýmsi symbolickým místem, kde se ruší časová posloupnost kauz posledních tří dekád a jejich aktéři do sebe nahodile naráží. Podle Jana Mikuláška a jeho týmu se moderní české dějiny skládají z naprostých bizarností, jejichž absurdita navíc roste ve vzájemném prolínání. Nelineární tvar postupuje od bulvárních, spíše úsměvných, banálních kuriozit k seriózním analýzám zásadních momentů ovlivňujících současnou podobu české identity. Halí je do smrště metaforických obrazů, ve kterých si inscenátoři zároveň kladou filozofickou otázku, zda něco jako „česká identita“ vůbec existuje.
Charakteristická atmosféra místa však přináší i své vlastní otazníky. „To, že jsme tady a zkoušíme v prostoru, kde se potom bude představení reálně hrát, je výhoda. Nedokážu si ale představit, že by to mělo jezdit někam jinam. To ale předbíhám, protože je těžké odhadnout, jaká bude budoucnost téhle inscenace,“ uzavírá Jan Mikulášek v tradičně „optimistickém“ duchu.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
