Tyjátr: Když promluví démon
Divadlo Archa se produkčně podílelo na novém projektu mezinárodně uznávané skupiny Ultima Vez. Belgický průkopnický choreograf Wim Vandekeybus si jako téma inscenace Talk to the Demon zvolil ponorné řeky dětského podvědomí a vytváří směsici hororu, grotesky a abstraktního zápisu z terapeutického sezení.
„Je to po dvaceti letech naší spolupráce s Ultimou Vez, kdy do toho Archa vstupuje jako koproducent. Dali jsme důvěru tvůrci, aby vytvořil představení, které jsme předtím neznali,“ říká ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab ke světové premiéře inscenace Talk to the Demon. „Zkoušeli ho dva měsíce ve své bruselské zkušebně a v Arše během týdne dozkoušeli ve světlech a scénografii.“
Wim Vandekeybus jako choreograf rád problematizuje jemnost lidského těla a vyžívá se v intenzivních obrazech jeho ohrožení. Aktéři jednoho ze svých kolegů svléknou, pověsí za nohy na kovovou zeď a začnou proti ní metat štěrk. Obdobně brutální bylo také např. bušení do malé bedny, ve které se choulil jiný herec, a řada dalších schválností. „Po včerejší generálce, která dopadla naprosto skvěle, se dneska ráno jedna tanečnice zranila. Bylo potřeba se během dne rozhodnout, jestli se představení vůbec uskuteční a v jaké formě, nebo ho zkrátka zrušíme. Její hrdinství, že to odtančila s nesmírně bolestivým zánětem kyčle, tomu představení pro mě dodalo zcela novou dimenzi,“ říká Hrab.
Základem pro novou choreografii je dvojice malých kluků, pro které byl mnohdy děsivý spektákl velkým hřištěm. Jeden z nich, Samuel, k tomu dodává: „Sice nám při zkoušení říkal, co máme dělat, ale také nechtěl, abychom to hráli přesně podle něj, spíš po svém. Klíďo jsme mohli něco malinko změnit, ale nechat původní myšlenku.“ Scéna, ve které se jedna z tanečnic pohybuje po čtyřech a s vlasy spuštěnými do obličeje jako Samara Morgan z Kruhu za vydatného zvukového doprovodu nahání jedno z dětí, je vůbec nejděsivější.
Wim Vandekeybus hledal inspiraci v psychologii: „Hodně se zajímám o podvědomí a divadlo dokáže zacházet hlouběji, než co je na první pohled zjevné. Společnost se totiž povrchně a odtažitě vymezuje vůči tomu, co je v nás zlého. Přitom v řadě kultur jsou démoni vnímáni spíše jako přirozená, netabuizovaná součást života, se kterou je třeba se popasovat.“ Byl také ovlivněn řadou dalších kulturních přesahů: „Například v Mexiku tancují na hřbitovech 2. listopadu, protože slaví Den mrtvých. Někteří tvrdí, že je to odporné a zlé. Ve skutečnosti je to jinak – udržuje to mrtvé a démony mezi živými. Kdo je démon? Třeba děti říkají, že když umřeme, vrátíme se jako klauni.“
Možná právě motivická rozštěpenost zapříčiňuje, že inscenace ve své druhé polovině přestává tematicky držet pohromadě a ztrácí nadhled, boří se do nesdělných a nastavovaných závěrů. Talk to the Demon tak působí jako dvě hry, které někdo spojil dohromady.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
