Tyjátr: Limity touhy. Izraelská dramatika v pražském Národním divadle

15. červen 2015

Tyjátr

Na repertoáru činohry pražského Národního divadla se objevuje dvojice inscenací textů věhlasných izraelských dramatiků – Mikve Hadar Galron a Strasti života Chanocha Levina. Každý text vznikal v jiné době a mezi inscenacemi je velký kvalitativní rozdíl. Zatímco Mikve představuje režijně i dramaturgicky sebejistou a skutečně silnou inscenaci, Strasti života jsou spíš rozpačitým pokusem, jak se na jevišti vyrovnat se stářím.

Mikve, text izraelské současné dramatičky Hadar Galron, zdobí repertoár Národního divadla už sedmou sezonu. Patří k ukázkovým titulům, jakými by se měly podobné divadelní instituce zásobovat. Skrze vyostřený konflikt progresivního a zaťatého přístupu k tradicím se autorka velmi kriticky vyslovuje k pokrytectví samozvaných strážců morálky. Obratně napsaná hra i překlad zastihují svobodomyslnou Širu (Vanda Hybnerová), novou lázeňskou v mikve, která nastupuje jako pomoc pro zasloužilou Šošanu (Iva Janžurová). Šira svým nekonvenčním způsobem uvažování, chováním i postojem k hodnotám, kterých se nechce vzdát, pravidelným návštěvnicím lázní převrátí život naruby.

Galron otevírá s nesmírnou citlivostí, a přesto razancí spoustu témat (např. domácí násilí, vyrovnání s náboženským, kulturním fanatismem i sebevraždou jako formou protestu, postavení žen v izraelské společnosti), aniž by se celek rozpadal. Rafinovaně provádí postavy příběhem a otevírá jejich traumata, motivace i skryté touhy. Střet problematických osobností vede k silnému odsouzení všech druhů týrání i genderových stereotypů na základě náboženské příslušnosti. Mikve je především noblesní inscenace, kterou režisér Michal Dočekal obsadil silnou sestavou hereček a která se nebojí tělesné ani názorové otevřenosti.

Strasti života, které jsou na repertoáru teprve krátce, vznikaly za podobných okolností. Autorem je renomovaná, etablovaná osobnost a režisér pracoval s výbornými herci. Přesto ale inscenace nefunguje. Ústřední dvojicí této existenciální hříčky, která nejvíc připomíná absurdní dramatiku, jak ji psal např. Eugen Ionesco, je vyhořelý manželský pár. Jona (Jiří Štěpnička) a Leviva (Jana Boušková) žijící svůj stereotypní život v malém bytě jsou jednoho večera vyrušeni záhadným sousedem (Alois Švehlík). Údajně jim půjčil čepici a chce ji vrátit.

Zápletka i text samotný jsou velmi schematické. Chanoch Levin v dramatu z roku 1981 dialogy staví na pravidelném střídání promluv na principu „banalita–moudro“. Přechytralé bonmoty stárnoucího páru i jejich hosta jsou ovšem ve smrtelně vážné interpretaci maximálně směšné. Režisér Eduard Kudláč zřejmě zakázal jakýkoliv nadhled sobě i hercům. Výsledek je tedy velmi křečovitý a v kombinaci s úmornými vokály ve skladbách Martina Burlase je inscenace Strasti života procházkou předlouhým údolím úmorného sentimentu.