Tyjátr: Liška lištice, zima zimnice. V inscenaci Skugga Baldur štípe islandský mráz

Sjónův román Skugga Baldur – v češtině Modrá liška – mimo jiné líčí islandskou krajinu jako krutou a nevyzpytatelnou. Režisérka Kamila Polívková vycházela při zkoušení adaptace ze syrovosti předlohy a nazkoušela plně bilingvní inscenaci s Terezou Hofovou v hlavní roli. Podobně jako se koprodukční projekt Kauza Schwejk hrál ve Vídni a Brémách, tak se Skugga Baldur uváděl v Reykjavíku. „Musím říct, že já jsem Island nepoznala skrz naskrz. Byly to převážně pracovní cesty během jednoho roku, takže jsem měla čas maximálně na jednodenní výlety kolem Reykjavíku. Přesto jsem měla možnost poznat místní silné kontrasty a temnotu, která je tam svým způsobem přítomná. Vedle krajiny si tam člověk připadá jako mraveneček, který nemá na určitých místech a v určitých ročních obdobích šanci vydržet,“ říká režisérka.

Velkým tématem inscenace byl pro inscenátory Downův syndrom. „To je jedno z podstatných témat Sjónovy předlohy. Zabývá se tím, že ještě na začátku 20. století se novorozenci s Downovým syndromem zabíjeli, když to mám říct takhle surově,“ komentuje Kamila Polívková. „Jedním z výtvarníků byl scénograf Antonín Šilar, výtvarník Jón Sæmundur a právě Sindri Ploder, kterého jsme doslova objevili během několika workshopů. Pořádali jsme je s lidmi s Downovým syndromem ve spolupráci s našimi partnery, organizací Hitt Húsið. Musím říct, že Sindri není objev jenom pro nás, ale částečně také pro obyvatele Islandu, kteří o něm po několika reprízách v Reykjavíku vědí. Měl dokonce vernisáž, dělali s ním rozhovor do místních novin, rozhlasu i televize. Maluje ve volném čase, to znamená šest až sedm hodin denně. Je to bytostný umělec, který tvorbu miluje, prožívá to a má smysl ho podporovat. S několika odborníky z Národní galerie v Reykjavíku, kde jsme Skugga Baldur hráli, jsme se shodli, že je Sindri výjimečný talent,“ dodává režisérka.