Tyjátr: Loni v Rudolfinu zjistili, že divák moderního umění trpí panikou

Umělecký vedoucí Studia Hrdinů Jan Horák a výtvarník Michal Pěchouček mimo hlavní aktivity spojené s holešovickým divadlem občas podnikají intervence do galerijních prostor. Např. pro výstavu Příběh Veletržního paláce z roku 2014 připravili sólo scénické čtení Nevím, zda tě to zajímá, ale píšu to pro případ, že tě to bude zajímat později s Jiřím Štréblem. Podobný projekt, nikoliv už čtený, vytvořili pro právě probíhající výstavu Loni v Marianbadu v Rudolfinu, reflektující inspirace tímto zásadním filmovým milníkem. „Koncepce je naše. Máme licenci dělat divadelní intervence v pražských galeriích, takže jsme byli osloveni, abychom vytvořili divadelní reakci na tuhle výstavu,“ říká s úsměvem Jan Horák, spoluautor konceptu.

V místnosti s blikajícím lustrem velšského konceptualisty Ceritha Wyn Evanse zní melodie jako z úvodních titulků jakékoliv anonymní romantické komedie nebo klidně komorního psychologického dramatu. Výzorem dveří vyniká instalace v dalším, šestém sálu, oddělující černými sametovými šálami jednotlivé exponáty – převážně fotografie, ale také kresby tužkou, uhlem nebo úchylné zlaté zrcadlo Jeffa Koonse. Mezi nimi začínají rozvážně procházet Marie Švestková a Ivan Lupták, dvojice vystupující kupř. v Krvi Wälsungů, další z inscenací Studia Hrdinů. „Zaprvé jsme chtěli zpřítomnit estetiku filmu skrze výběr výstavních síní i dvou dostatečně sošných interpretů. Zároveň jsme na krátké procházce chtěli interpretovat některá konkrétní vystavená díla. Ten film je velmi silný po formální stránce a řekl bych, že obsahová za formální lehce pokulhává. Chtěli jsme jít po formě, ale obsahově proti němu. Text je sestavený z několika námi lehce stylizovaných próz Thomase Bernharda. Základ vychází od Bernharda, což je v hezké opozici vůči okázalosti filmového scénáře i románové předlohy. Zároveň v tom zůstává podobná literární důslednost. Do projektu jsme vypustili tuhle ‚bernhardovskou zlobu‘.“ Zloba, o které Jan Horák s Michal Pěchoučkem mluví, plyne z břitké kritiky snobismu a kulturního elitářství, načež si nebere servítky ani se samotnými umělci. Např. u fotografií aktéři naráží na pomíjivost takového záznamu i fotografování jako výpovědi. Nihilistická procházka přitom zachovává vizuální aspekty filmu – tedy brilantně prokomponované živé obrazy v přísném geometrickém řádu, kde všechno živé zůstává jaksi v pozadí.

Marie Švestková před objektem Jeffa Koonse Christ and the Lamb|foto: Tereza Škvárová

Koncept expozice v šestém sálu je navíc tak výrazný, že sám vytváří podloží pro divadelní situaci. „Nám se velmi líbilo divadelní nebo scénografické řešení částí výstavy od hrajícího lustru. Rychle jsme se tam zorientovali a byli jsme překvapení, že na vystavené fragmenty seřazené do nějaké linie jsme nemuseli nic tematicky roubovat. Na začátku se snažíme evokovat filmovou náladu, kterou velmi záhy rozbíjíme textovou plochou,“ komentují pozadí projektu oba tvůrci. Vyděšení kustodi i zvědaví diváci se ovšem stávají součástí jiného experimentu, možná studie divácké percepce. „U téhle věci jsme chtěli vypustit jakousi paniku diváka současného umění a nějak ji verbalizovat. Určitě jsme spustili paniku i mezi jistými kustody,“ uzavírají.

Michal Pěchouček a Jan Horák před objektem Jeffa Koonse Christ and the Lamb |foto: Martin Macho Macháček