Tyjátr – Mikulášek na Floře 2012

Letošní ročník zaměřil svou pozornost na repertoár Divadla Komedie, středoevropský tanec ve visegrádském prostoru a v neposlední řadě i na tvorbu režiséra Jana Mikuláška.

Jan Mikulášek na sebe strhává už několik let velkou pozornost. Jedněmi opěvovaný, druhými zatracovaný. Nicméně je jedním z nejvíce vytížených režisérů pravidelně hostujících na scénách známých českých divadel. Více než v Praze se můžeme s jeho režiemi setkat v Ostravě v Divadle Petra Bezruče a také v Brně v Redutě a v Divadle Husa na provázku.

Ve festivalovém programu mimo jiné rezonovala ostravská inscenace Na větrné hůrce. Adaptace slavného románu Emily Brontëové získala rozměry současného příběhu o lidských osudech – vášnivých, tragických a dnešnímu životu blízkých. Mikulášek ani v případě tohoto představení nezapře svůj režijní rukopis opřený o expresivní stylizaci hereckého gesta. V tomto případě však drží stylizaci na uzdě, díky čemuž ještě více vyniká občasná, leč záměrná psychologizace jednotlivých postav. O cestě ke své postavě Kateřiny Ernshawové hovořila Sylvie Krupanská.

Sylvie Krupanská
Honza Mikulášek s dramaturgyní Martou Ljubkovou vypíchli to, co pro ně bylo důležité; buď to dali do promluv, které se během představení říkají na mikrofon, byl to v podstatě výtažek z toho románu, čímž se stal příběh srozumitelnějším. Při zkoušení jsem pořád hledala katarzní věci, aby to dopadlo dobře, aby diváci plakali. Což nebyla správná cesta, na to mě Honza Mikulášek upozornil. Pro mě potom bylo důležité vzdát se manýry a touhy vytvořit obrovskou dramatickou postavu. Pro mě je tato adaptace zajímavá v tom, že se emoce drží na uzdě, jsou pod pokličkou a jen v některých momentech vytryskávají.

Herečka Sylvie Krupanská s Veronikou Štefanovou|foto: David Konečný

Pražskou divadelní scénu na festivalu reprezentovalo Divadlo v Dlouhé s inscenací Láska a peníze, vytvořenou podle stejnojmenné hry současného britského dramatika Denise Kellyho. Hořký humor vycházející z příběhů každodenního života současné konzumní společnosti se naváží do mezilidských vztahů a priorit, které si v těchto vztazích lidé stanovují. Spíše než láska figuruje v jednotlivých úsečných a retrospektivně poskládaných scénických epizodách lidská závislost na lidech i věcech. Mikulášek si pohrává se sociální tíží tématu tím, že obzvláště kruté situace povznáší do roviny komické, mnohdy až groteskní.

Svou linii měla v letošním festivalovém programu zastoupena i veřejná audioreprodukce rozhlasových her. Během festivalu tak byly představeny rozhlasové hry Ucho, Švédský stůl, Koule nebo Sestra. Dramaturgem audio pořadů, které se konaly ve festivalovém šapito na parkánu Konviktu, byl režisér a dramaturg Českého rozhlasu Olomouc Tomáš Soldán.

Tomáš Soldán
Je to první ročník, my tomu pracovně říkáme „Ateliér Českého rozhlasu Olomouc“, v jehož rámci pouštíme 5 rozhlasových her a dva díly rozhlasové četby. Dramaturgii Ateliéru jsme stavěli tak, že se jedná o tituly, které jsou vždy nějakým způsobem spjaty s divadlem nebo hlavními liniemi Divadlení Flory. Před chvílí skončila audioprezentace rozhlasové hry Sestra, kterou režíroval Jan Mikulášek, kterému je věnovaná celá jedna festivalová linie. Ucho je pro změnu ukázka toho, jak lze pracovat s textem, který byl původně televizním scénářem. Chtěli jsme zaujmout diváky-posluchače a pojmenovat jim třecí plochy mezi divadlem a rozhlasem.

Tomáš Soldán, režisér a dramaturg ČRo Olomouc |foto: David Konečný

16. ročník vynikal svou vytříbenou dramaturgií. Nezbývá než se těšit, jaký bude ten další.