Tyjátr: Paralyzované Tři sestry z Národního neodjedou nikam

12. prosinec 2016

Tři sestry z Národního divadla nemají zrovna jednoduchý osud. Zkoušení inscenace musel kvůli psychickým potížím přerušit režisér Štěpán Pácl a dodělal ji umělecký šéf Daniel Špinar. Ten se ale v Národním mimo Novou scénu soustředí na zcela odlišný druh klasiky a jeho kontakt s kanonickou Čechovovou hrou vyznívá spíše rozpačitě.

Špinarovy shakespearovské inscenace Othello nebo Sen noci svatojánské, které zde nazkoušel, patří na repertoáru zatím k tomu nejlepšímu, protože se ke klasice nechová příliš pietně. To mu mimo jiné dává velký prostor pro originální interpretace, které boří obraz první scény jako zkostnatělé instituce, ale jeho konfrontace s dalším klasikem už tak jednoznačně nevyznívá, byť vstoupil do projektu v procesu zkoušení.

Špinar se jako režisér s čechovovskou poetikou nepotkává poprvé – v roce 2010 v kladenském Městském divadle inscenoval Racka a výsledek trpěl podobnými problémy jako právě Tři sestry v Národním. Obvyklá režisérova groteskní stylizace, kterou rámuje jakýmsi snovým večírkem, se s textem Tří sester nepotkává a celek působí jako povrchní deklamace bez výkladu. Režisér společně s dramaturgem navíc hru nijak neupravují a inscenace bez výraznějšího tématu v tříhodinové stopáži upadá obraz po obrazu. Jediným východiskem je pro Špinara a jeho tým ilustrace ústřední příběhové linie. Tři sestry (Tereza Vilišová, Jana Stryková nebo Jana Pidrmanová a Veronika Lazorčáková), každá jinak nešťastná, se snaží uniknout z dosavadní rutiny. Středobodem jejich naděje je Moskva, do které promítají svoje promarněné životní šance. Promarněnou šancí ovšem není v inscenaci pouze téma, ale také úplná rezignace na potenciál textu i schopnosti herců.

03700497.jpeg

Záměrná snaha text zesměšňovat a postavy vykládat jako legrační figurky, případně parodovat inscenační domácí i zahraniční tradice ve Třech sestrách nefunguje. Např. paradoxní komika nejtragičtější figury celé hry – uťáplého učitele Kulygina (Filip Rajmont), který s oddaností přehlíží nevěru své manželky – nevyplývá ani tak z herecké interpretace jako z textu samotného. Špinar jako by se nedokázal rozhodnout, zda se Čechovovi na jevišti vysmívá, nebo jej bere vážně a chce z něj mámit emoce a dojímat publikum. Rámec připomínající němou grotesku – nejen maskováním, kabaretními kostýmy i funkcionalistickou scénografií – poté ještě nevyhraněnost posiluje. Žádný z motivů nemá režisér totiž důsledně domyšlený a některé působí naprosto zbytněle – kupř. když postavy ve zcela nepochopitelné situaci přelézají přes scénu napnuté kabely od lamp. Špinar jeviště také zahušťuje spoustou rekvizit. Když se zprvu objeví, jejich přítomnost je až bombasticky efektní, časem se ale stávají bezradnou součástí kulis, se kterými nikdo neví, co dělat.

Špinarovy Tři sestry jsou technicistní a možná až příliš didaktické bez výraznější dramaturgické nebo osobní intervence. Jediná skutečná emoce je v pozadí ukrytý falešný sentiment, díky kterému je všechno v inscenaci cizí, ačkoliv by si Daniel Špinar zřejmě přál, aby byly Tři sestry příběhem nás všech.

03700502.jpeg
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.